Zimnice po třicítce

Léto je nádherné a vyloženě člověka ponouká k tomu, aby pořád něco konzumoval, ať už se jedná o grilování na zahradě u kamarádů či v rodině, nebo při pařbách o večerech, příležitostí je vždycky dost. Všude do sebe něco lijete (ten alkohol :), konzumujete a tělo, především bříško, začíná narůstat.

Dnes jsem se rozhodl pro radikální řez a vyběhl jsem si odpoledne lehce na pohodu ve Vibramech FiveFingersech (tzv. pětiprsťácích) bez ponožek, jen na boso, s cílem dát si asfaltovou třicítku s velmi pomalým tempem, v podstatě jsem se plížil. Moc jsem toho ani nesnědl, aby mi nebolel žaludek, lehce jsem se napil a vyrazil jsem v tričku a tříčtvrťácích s mp3-kou v uších do víru přírody a maloměsta. Běželo se mi fajn, foukal příjemný větříček, nebylo ani moc horko, prostě parádička. Tempo bylo hodně pomaloučké, kolem 8 min/km. Kochal jsem se přírodou, na cyklostezce jsem sledoval psy, in-linistky, kolařky a moc si to užíval.

Zpočátku se běželo dobře.

První polovina trasy se běžela celkem fajn, 15 km mi relativně slušně uběhlo a já měl síly na rozdávání, bohužel ta horší polovina na mě ještě čekala, ale to jsem netušil. Začalo to tím, že najednou svítilo sluníčko, bylo bezvětří a já se začal i přes pomalé tempo nepatrně potit. Díky tomu, že jsem si s sebou nevzal ani peníze, nemohl jsem si v nedalekém občerstvení na cyklostezce nic koupit. Dehydratace jak prase! Ale v tom jsem přeborník a blázen, tak ať si to pěkně „vyž…“ Ještě předtím jsem si zul Vibram FF, protože jsem měl v jedné noze pocit kamínku. Nic tam nebylo, ale zjistil jsem, že mám puchýř na bříšku, zatvrdlou část „klenby“ palce u nohy (jakoby mozol) a na druhé noze to bylo podobné, ostatní části nohy relativně OK. Koukal jsem na to jak blázen, minule v pohodě dvacet čtyři kilometrů a dnes tohle. Rozhodl jsem se běžet dál, byl jsem na dvaceti kilometrech, domů mi zbývalo ještě deset. Tušil jsem, že pět šest kilometrů ještě dám, ale pak už to bude jen o indiánském běhu – chvíli chůze, chvíli běh. Netušil jsem, že to bude tak tvrdé. Měl jsem vztek na sebe, asfalt za to ani moc nemohl, jen moje ego.

Díky puchýřům na bříškách jsem musel změnit běžecký styl na paty a v podstatě se „odkolébávat“ ze zadní části nohy – paty po kraji ke špičkám, prostě úplně obrácený směr došlapu. Minimalistická podrážka V FF je ale pro tento styl běhu naprosto nevhodná. Ok, pět kilometrů a budu „v háji“, přeci tu nezůstanu stát a pěšky ještě nechci jít. Zvolnil jsem hodně tempo a začal cupitat „po patách“.

Dojel mě jeden známý na kole a pět kilometrů při rozhovoru s ním mi uteklo dost rychle, přeci jenom musíte u kola běžet mnohem rychleji, ale byl to na jednu stranu pech. Ubylo mi dost sil. Měl jsem hroznou žízeň, už nešlo polykat ani slyny, prostě se už netvořily a slunce na cyklostezce žhnulo a žhnulo. Já snad z toho budu mít úžeh, jsem na poušti?! Známý mi sice nabízel svůj jonťák, ale ze skromnosti a slušnosti jsem odmítl, prostě to nějak dopajdám. Poradil mi aspoň, že bych si mohl trošku zvlažit hlavu v nedalekém potůčku, což jsem po čase udělal. Rozloučili jsme se a já zase pajdal sám.

Jazykem jsem si olizoval rty, ale byl (ten jazyk!) hrozně suchý a cítil jsem jen slaný pot. Fuj, to je odporné! Už ani to nezabírá. Když máte puchýře, problémový běžecký styl přes patu ve V FF a k tomu jste strašne moc dehydrovaní, tak si sáhnete na dno svých sil. Poslední tři kilometry se mi snad chtělo i brečet, protože jsem musel chvílemi jít i sto metrů a pak zase cupitat padesát sto metrů a zase jít. Jsem to ale srab. Dal jsem takhle dva kilometry, dva kilometry vůle, s během to nemělo už vůbec nic společného, doběhla mě mladá holčička a cupitala si to krásným pohodovým tempem, které jsem jí mohl jen závidět, a také jsem záviděl. Předběhla mě jako nic. Zkusil jsem zase běžet, ale puchýře na bříškách a paty se začaly už dost ozývat, musel jsem jít zase pěšky. Poslední půl kilometr domů jsem už jen šel, naprosto bez síly, bez slin, dehydrovaný na nejvyšší možnou míru. Zkoušel jsem vyhledávat nějaký stíneček na své cestě, ale nikde nic nebylo. Safari.

Asfalt mi dával šeredně zabrat už i při chůzi. Díky dehydrataci jsem ztratil poslední zbytečky síly a jen jsem šel a šel. Zklamaný, se svěšenou hlavou. Á, támhle někdo jde a lízá zmrzlinu. Instinktivně jsem si olízl jazykem pot ze rtů, sliny jsem žádné stejně neměl, takže jsem je nemohl polknout, a v duchu si říkal, chci vodu, chci vodu, už je to sakra jen pár set metrů a při tom je to tak strašně daleko. Začalo mě tak trošku bolet v žaludku (to je z toho nejezení) a těžko jsem hlídal i samotnou koordinaci pohybu, motorika byla úplně „v čudu“. Uvidil jsem lavičku a sednul jsem si alespoň na půl minutky, abych uvolnil trochu nohy.

Tohle asi nepotřebuje žádný komentář, připadal jsem si stejně, možná i hůře.

Můj sladký domov byl už jen kousek, došel a doběhl jsem ho a doma v klidu vypil láhev 1,5 litrové minerální vody pomalu během pěti minut. Seděl jsem a nevěděl jsem, co se se mnou stalo. Byl jsem úplně vyřízený, silou vůle jsem se osprchoval, dal běžecké prádlo do pračky a šel si lehnout. Nohy jsem si namazal Niveou, abych se alespoň psychicky cítil trochu lépe. Po půl hodině ležení přišla zimnice. Začal jsem tak drkotat zubama pod peřinou, že mi to probudilo, konečky prstů jsem měl bílé, nedokrvovaly se. Užasle jsem se díval na ruce a začal je třít, nemělo to smysl.

Vstal jsem, zkoušel se zahřát a oblékl jsem si na sebe triko a bermudy. Nic nepomáhalo, na Internetu jsem si vyhledal, že to chce energii – cukry. Doporučovaly nějaký energetický proteinový nápoj, který jsem bohužel neměl nebo sladký čaj. Ok, to je to pravé! Udělal jsem si sladký čaj a snědl poslední sladkou sušenku. Během několika minut se mi po vypití hrníčku čaje udělalo lépe, zimnice pomalu odcházela, ruce se mi prokrvily. Chtělo to ale ještě hodně čaje, takže jsem nemeškal a udělal si celou termosku čaje. Puchýře cítím, nohy ani ne – to je paradox, žádné křeče, žádné bolení stehen či lýtek, jen trošku pravá šlacha u kolene. Jinak jako kdybych neběžel. Asi si trošku více fandím, ale je to tak, v tomhle jsou V FF naprosto úžasné, prostě svaly mi z nich při běhnu nebolí, anebo mám lehce natrénováno z cyklistiky. Bůh ví.

Dostal jsem šílený hlad, celý den jsem toho moc nejedl, a snědl jsem pět krajíců chleba se sýrem a šunkou, s romadůžkem a s česnekem. Puchýře jsou plné vody, uvidím, jestli si je propíchnu nebo ne, asi jo, ale nějak to zatím neřeším. Relaxuji a odpočívám, protože dnešní puchýřový běh, dehydratace a zimnice byly výjimečné, v podstatě to byla krásná běžecká zeď jako u maratonu na třicátém pátém kilometru, nikdy jsem ještě takhle daleko neběžel, ale něco takového to určitě bude, moje poslední tři kilometry třicítky byly brutální a stály mě více sil než předchozích 27 kilometrů. Rád na ně zapomenu, i když to asi nepůjde. Negativní, ale jedinečný zážitek, to se zapomenout nedáí, možná proto jsem blázen, pro ty extrémní pocity, pro ty to dělám a nedám si pořád říci. Příště si vezmu s sebou peníze, dvacet kilometrů bez vody jde, třicítka už je „konečná“! Alespoň nějaká zkušenost. Dnes jsem se „ukončil“ opravdu skvěle.

Výběr kola není vůbec jednoduchý

Dlouho jsem přemýšlel o tom, že si jednou koupím pěkné horské kolo, ale pořád jsem se neodhodlal k tomu, abych tuto myšlenku uskutečnil. Důvodem byl malý nájezd kilometrů za rok a s horským kolem do 15 000,- Kč jsem se nemohl smířit. Chtěl jsem úplně jinou „ligu“ v nejlepším poměru cena/výkon/váha. Hlodalo mě svědomí, všichni mí přátelé mají povětšinou horské či trekkingové/crossové kolo, a tak jsem byl se svou silničkou odkázán jen pro kvalitní asfaltové či betonové cesty a ježděním o samotě, bez přátel. O výjezdu do terénu jsem mohl jen snít. To se teď ale změnilo, především díky tomu, že kolo se mi stalo zároveň dopravním prostředkem po Praze.

Za půl roky cesty bádání, vybírání a přemítání jsem si konečně vybral důstojného „bajka“, ale vůbec to nebyla jednoduchá záležitost. Můj požadavek na kolo byl především o váze a rychlosti, což horské kolo „za rozumnou cenu“ nesplňuje, proto jsem se vydal do mnoha cykloservisů a začal se ptát. Bohužel dostal jsem spousty různorodých odpovědí, na které vyvstanuly další otázky a já se začal ztrácet, protože výběr kola se mi nezačal zúžovat, ale rozšiřovat a v tomto segmentu jsem naprostý laik.

Od prodejců jsem dostával různé otázky, na které jsem po nastudování několika materiálů na Internetu dával podobné odpovědi, a tady je Vám v ucelené podobě nabízím:

1) Po jakém povrchu budete jezdit a kolik kilometrů najedete za rok?

Budu jezdit do práce a z práce především po stezce, asfaltu, dlažebních kostkách, pokud možno celoročně, občas chci jezdit do terénu do lesa (lesní cesty, louky), takže v podstatě univerzální využití, všehochuť. Očekám ale, že 70 % až 90 % bude po asfaltu, zbytek bude terén. Před tím jsem jezdil málo, momentálně očekávám roční nájezd kolem cca 5000 km.

2) Jaký typ kola byste chtěl?

Chtěl bych pravděpodobně treka/crosse, protože je za zajímavou cenu, má úzké pláště, pojede tudíž rychleji než horské kolo. Cena do 30 000,- Kč. Líbí se mi německá značka Cube a jejich crossová kola.

3) Proč nechcete horské kolo?

Myslím si, že cross bude rychlejší, cenová relace horských kol, které se mi líbí, jsou minimálně o 10 000,- Kč výše. Jsem limitován cenou.

Ale jak je to ve skutečnosti? Horské kolo může být rychlejší než trekkové/crossové, záleží na obutí. Pokud dáte na horské kolo tzv. slim (úzké) pláště, máte z horského kola v podstatě trekkingové, a zároveň univerzálnější využití kola, protože jej v případě potřeby přezujete na silnější pláště a vyrazíte v pohodě do terénu. Pokud nechcete přehazovat pláště, můžete si dokoupit další dvě samostatná kola, ale kdo by to vlastně dělal, nebo ne?

Dnešní crossová kola jsou vpředu vždy odpružená, vzadu žádnou odpruženou vidlici nemají. U horských kol existují dva typy odpružení, buď pouze přední odpružení, tzv. hardtail, anebo celoodpružené (vpředu i vzadu), tzv. full, přičemž zadní odpružení vidlice může mít několik variant uložení podle pozice pružiny a rámu (zjednodušeně se dá říci, „téměř vodorovné nebo svislé“ zadní odpružení).

Kolem 30 000,- Kč se dá sehnat kvalitní crossové kolo, u horského kola by to chtělo kolem 40 000,- Kč, což se mi zrovna dávat nechtělo. A to se bavíme o horském kole typu hardtail, tedy „jen“ s pohyblivou přední vidlicí. Celoodpružené horské kolo díky nižší váže vyžaduje ještě o něco více peněz, a to jsme už na cenovce okolo 50000,- Kč a více. Pokud bych takové kolo chtěl, byl mi doporučen zimní výprodej zásob, kdy se dají sehnat mnohdy taková kola i za třetinovou cenu od té původní. Ale já tak dlouho čekat ve finále nechtěl!

Celoodpružené horské kolo se hodí dobře na krkolomné sjezdy a výjezdy v těžkém terénu, mnohým jezdcům nevyhovuje, že se s nimi „sedlo houpe“ a mají raději hardtail, tedy horské kolo s odpruženou přední vidlicí, které má v podobné cenové relaci lepší komponenty než full a je hlavně lehčí, obvykle o cca 1 kg a více. Hardtail se tudíž hodí spíše do méně těžkého terénu, člověk si s ním asi tolik nedovolí, jak s celoodpruženým horským kolem v těžkém terénu, ale z pohledu využití kola po asfaltových cestách, lesních loukách bude vhodnější hardtail než full a zároveň bude hardtail i rychlejší, pokud se nebavíme o vrcholných modelech.

Krosové kolo jsem chtěl maximálně do 12 kg váhy a výběr z různých typů značek byl celkem jednoduchý, většinou to byl nejvyšší nebo druhý nejvyšší model z této řady, ať už se jedná např. o Author, Cube, Ghost, Focus, Merida, Pells, Scott, Spyder, Trek apod. Byl jsem samozřejmě limotován cenou, komponenty byly vesměs totožné, někde byla lepší vidlice, jinde zase přehazovačka, nebo brzdy, rám byl vždy hliníkový, karbon byl v úplně jiné cenové relaci.

Nevím, jak vy, ale já se s postupem času začal v takovém přehledu tak trochu ztrácet. A to jsem se nedostal k samotným vidlicím. Občas jsem si v tom cyklosportu připadal, že na mě mluví cizím jazykem, zvláště když se mluvilo o „foxových vidlicích“ (co má liška společeného s koly?), tak jsem asi koukal dost divně, a přemýšlel jsem, jestli si ze mě někdo nedělá srandu, když ví, že tomu moc nerozumím. :) Prodejci mluvili o tom, že existují horská kola s velkými ráfky, 29″, které mají lepší průchodnost terénem a budou i rychlejší. A když jsem se dozvěděl, že dnešní horská kola mají i 30 převodů, byl jsem jako Alenka v říši divů. A nejtěžší kalibr a úder přišel tehdy, když se mi jeden prodejce začal ptát, po jaké to přesně trase jezdím, když chci pořád tu rychlost a myslím si, že dnešní horská kola jezdí pomalu. Mám silniční kolo 15 let staré, těžké, s hladkými 2 cm plášti (maximum, které jde do silniční vidlice mého kola dát) kvůli dlažebním kostkám, abych co nejvíce minimalizoval, že na nich někde „spadnu“, zvlášť když mám ještě nášlapy. Prodejce má poměrně nového horského „bajka“ s 4 cm teréními plášti a z 90 % jezdí shodnou trasu jako já. Se závodkou to zvládnu za 46 až 50 minut, on to zvládne za 40 až 45 minut, kdyby jel na krev, s menšími plášti, tak možná i za 35 minut. Tak tomu říkám masakr a zcela to změnilo můj komplexní náhled na dnešní horská kola. Technika jde prostě neustále dopředu a já se svým silničním kolem, závodkou, jsem bohužel už na limitu, rychleji mi to nepojede a zbytečně se dřu, kolo je těžké. Sice jsem dost rychlý na asfaltové stezce, ale jakmile přijde dlažba, horší povrch asfaltu, ztrácím zatraceně rychle rychlost díky příliš úzkým plášťům, zpomaluji, zatímco horské kolo jede „v klidu“ dál, o kopcích ani nemluvě.

Byl jsem pořád přesto odhodlán jít do crossového kola (z finančních důvodů), ale několik známých, pak i prodejců mě tak nahlodalo, že ve finále jsem zvolil klasické horské kolo typu hardtail s kvalitními komponenty, které váží 11,5 kg bez šlapek, blatníků a dalších nezbytností pro celoroční využití kola, které se mi stane, jak tréninkovým partnerem, tak i cestovním prostředkem po Praze při mých cestách necestách do práce a z práce nejen po „vltavské stezce“ a ještě za poměrně přijatelnou cenu v rámci daného segmentu. Zbývá mi ještě dokoupit nášlapy, tretry, počítač, blatníky, helmu, popř. světla a užší pláště a mohu vyrazit konečně do akce. A už ne jen po asfaltu, konečně také můžu do lesa, hurá, daleko od aut a relativně od lidí, pojedu si v klidu, budu slyšet jen můj dech a mp3 přehrávač; co Vám budu povídat, otevírá se mi nová úroveň mých jízdních zážitků plná adrenalinu a endorfínů a toužím si ji vychutnat a v neposlední řadě, mohu začít jezdit s přáteli!

Bikily LS a první běh

Dnes jsem konečně zašel do prodejny Rejoice v Klatovech, abych si mohl vyzkoušet a koupit Vibram FiveFingers Bikila LS, nové bikily s tkaničkami pro rok 2011. Ano, ta zpráva mě srdečně zasáhla a jsem rád, že nové FiveFingers (pětiprsťáky) dorazily do klatovské Rejoice a jsou i na Internetu. Ta pražská totiž na mě neuděla co se týče obchodního jednání a vstřícnosti k zákazníkovi vůbec dobrý dojem, dodnes to nechápu, ale asi je to lidmi a obecně vztahy ve společnosti, kdy morálka, etika ustupuje honbě za penězmi za každou cenu. "Rijojku" v Klatovech nejen pro nákup pětiprsťáků všem doporučuji.

Barevné provedení černá/šedá/zelená bylo jediné, takže jsem nemusel řešit, co budu chtít za barvu. Rozhodně bota ve skutečnosti vypadá více než dobře, je prostě nádherná. Pan Matějka byl velmi úslužný a nechal mi dlouho vybírat mezi různými velikostmi těchto bot. Zaujaly mě na Internetu rovněž modely Komodo a Treksport, které by se hodily k běhu, ale po pečlivém zvážení, otestování a vyzkoušení jsem se jednoznačně rozhodl pro svůj už dříve favorizovaný model nových Bikil LS.

Mé Vibram FiveFingers Bikila LS pro rok 2011

Zkoušel jsem dlouho, a to velikosti 40 (tu v podstatě omylem), 41 a 42. Hned ze začátku jsme zjistili, že mám pravou nohu o něco větší/silnější než levou. To byla komplikace. Procházel jsem se dlouho ve velikostech 41 a 42 a pořád si nemohl vybrat. Samozřejmě, že to rozhodla „pravá noha“ a vzal jsem větší velikost 42, včetně černých ponožek ToeToe. Při nandavání pětiprsťáků mě potěšil tkaničkový systém, který obdobně používá firma Salomon a hlavně rychlejší a pohodlnější nasazení bot na nohy. Jde Vám to mnohem lépe než u klasických Bikil, i když časem se podle mě boty přizpůsobí Vašim nohám (možná opačně) a „zavazování“ staršího modelu bikil Vám půjde i bez tkaničkového systému určitě rychle.

Ponožky ToeToe

V kamenném obchodu jsem byl s panem Matějkou hodně dlouho a měl jsem možnost si při zkoušení a testování modelů s ním promluvit o řadě věcí a dost se i dozvědět. Pan Matějka se mi například přiznal, že koketuje dokonce s myšlenkou zorganizovat běžecký závod. Proč ne?! Informoval mě o zajímavé stránce, kde se píše jenom a jenom o botách, vřele doporučuji, pokud umíte anglický jazyk nebo použijte překladač.

Doporučil mi trik, abych zkusil v pětiprsťácích nejdříve chodit volně, bez utažení tkaniček, tak aby si moje deformované nohy a prsty postupně našly volná místečka v botkách nebotkách, zvykly si na správnou pozici a později je zavázal, spíše zatáhl. To jsem především opětovně provedl doma, když jsem v nich chtěl na chvíli vyběhnout a musím říci, že to opravdu funguje.

Pozdě odpoledne kolem půl páté jsem konečně vyběhl v nových botách a hodlal si dát tak těch pět šest kilometrů, jen abych to moc nepřehnal, ale znáte mě, dopadlo to zcela tradičně a já v úžasu a v opojení sázel jeden kilometr za druhým. Běh přes špičku mi šel nějak sám od sebe, připadal jsem si, jako bych se vznášel v reklamě na Redbull. Lýtka sice občas zabolela, ale toho jsem nedbal, smál jsem se na všechny na asfaltové stezce, na kolaře, chodce, bruslaře a běžel jsem pořád dál. Doběhnu ještě sem, no, ještě to zkusím až sem. Když jsem měl v nohách dvanáct kilometrů a párkrát prožil i nepříjemné stavy nohou, přeci jenom nohy nejsou zvyklé na tak dlouhý běžecký styl přes špičku, čekala mě cesta zpět. Jo, světe div se, já jsem si první den v Bikilách rovnou naložil 24 kilometrů a uběhnul takový malý půl maratónek. Jsem prostě blázen, ale nešlo to jinak, protože takovou radostnou eufórii, která trvá delší čas, jsem při běhání dlouho neměl. Náramně jsem si to užíval a pro jistotu i prodlužoval. Hlavně pomalu a jistě.

Nebudu předbíhat, cesta zpátky nebyla tak „usměvavá“ a únava na sebe nenechala dlouho čekat. Běžecký styl přes špičku je moc fajn, ale 24 kilometrů je i pro mě tučné sousto. Dlouho jsem neběhal a o běžecké kondici se zimy si můžu jen zdát, od pasu dolů celkem fajn, nahoře už je to horší, mám moc kil. Dopotácel jsem se po asi dvou až dvou a půl hodinovém běhu konečně domů a mohl si dát s úlevou pořádnou sprchu.

Lýtka mě bolí jako pes, trošku cítím i pravou patu, jak jsem při zpátečním běhu už nemohl a pomáhal si patama, ale pocitově se cítím, že zítra si to mohu klidně zopakovat. Pro jistotu a vlastní uchlácholení jsem nohy namazal, tak uvidíme zítra, jak mi bude.

Při běhu jsem dýchal jinak a mnohem lehčeji a svaly na nohou mě bolí úplně jiné než z klasických běžeckých bot. Jsem nadopovaný endorfínama, natáhnul jsem se na chvíli po běhu, ale energie mám na rozdávání. Je to prostě nepopsatelný pocit a přeju každému z Vás, aby zažil něco podobného jako já. Dávejte si ale pozor na běžecký styl, opravdu to chce postupně a pomalu a ne tak zbrkle jako jsem to provedl já, ale moc jsem se na ty boty těšil, takže to určitě chápete, hlavně přeš špičku.

O dehydrataci bych neměl ani mluvit, samozřejmě, že jsem běžel celé ty dvě hodiny bez jediného loku vody, za to po běhu jsem vyprázdnil téměř láhev jemně perlivé vody, jakou jsem měl žízeň. Na těch stezkách mi chybí rychlá občerstvení jako na běžekých závodech, stánkový prodej by mě totiž jenom zdržoval. Nevíte, čím to je? :-)

Kamínky na cestách jsou rovněž nepříjemné, zvláště ty malé ostré, ale všechno jsem v pořádku překonal, pro má chodidla to byla opravdu tvrdá zkouška. Těším se, až zase vyběhnu...