neděle 28. srpna 2011

Můj první výlet na horském kole do terénu


Díky dovolené jsem konečně mohl vyzkoušet své nové horské kolo v terénu na Šumavě. Cesta to nebyla nějak moc dlouhá, šlo především o prvotní pocity z horského kola v lese, trasa měřila něco málo přes 30 km, ale o to vůbec nešlo. Nechtěl jsem lámat „rekordy“, ale chtěl jsem vědět, jak funguje moje horské kolo v terénu, co se dá na něm vyjet a nevyjet, a jak se mi na něm vůbec pojede. Jeli jsme celkem tři a to na pohodu.
Šumava
Pocity mám celkem kladné, čekal jsem sice ještě větší nářez a slibovanou líbivost v jízdě na kole v terénu, ale to se zatím nedostavilo. Bohužel jsem s sebou neměl fotoaparát, takže Vám nemůžu ukázat ty krásná panoramata z hřebenů různých kopců na Šumavě, nádherné scenérie na rozsáhlé louky, na Malý a Velký Ostrý, ale to nevadí. Kdo si bude chtít užít Šumavy dosytosti, může vyrazit na nějaký západočeský závod na Šumavě, např. na známý a oblíbený horský a silniční závod „Král Šumavy“ (taková „masovka“), odkaz si lehce najdete na Internetu.
Jeden z brodů při známém horském závodě "Král Šumavy"
Moje poznatky: Užší plášť v terénu na zadním kole je celkem bez problémů a maximálně mi vyhovuje, široký na předním kole je výhodný v terénu a hlavně při velkých otřesech na sjezdech z kopců. Díky kvalitní vidlici mi skoro vůbec nebrněly ruce. Červeno-bílý design kola je sice nádherný a dobře viditelný, ale v terénu, kdy jedete v lese přes různé bahnité cesty se kolo snadno a rychle zamaže, takže musíte pak čistit a čistit. Vzhledem k tomu, že terény moc často jezdit nebudu, neberu to úplně jako negativum, kladl jsem především důraz na to, abych byl viděn, proto jsem zvolil barvu kola převážně bílou. V kopcích se člověk poměrně rychle zadýchá, zvlášť když jede na čas nebo chvátá, ale všechno je o Vaší fyzické kondici a technice. Mám najeto už kolem 2 500 km za tento rok, sice jen po cyklostezce a po silnicích, ale měl jsem větší strach z toho, že v terénu nebudu stačit. Nic takového se nekonalo, i když dva kopce mi daly slušně zabrat. Skoro bych řekl, že v terénu je to hodně o technice jízdy, než jen o fyzické kondici, ale obojí spolu nerozlučitelně souvisí. Kondici jsem měl, s technikou to bylo o něco horší. Při výjezdech po cestách necestách do kopců jsem ještě postrádal řadu triků a“grifů“, ale sjezdy mi docela šly a moc jsem je neřešil. Největší problém byly různé kamenité a vydrolené cesty, bláto na cestě, a to především při výjezdu do kopců. Chvíli mi trvalo, než jsem dovedl zkombinovat různě povolenou vidlici s přehazovačkou a jejími převody, a při tom ještě kontrolovat, kam jedu s kolem, kde bude lepší jet nebo projet, na jaký převod mám projíždět bahnitými cestami (při pomalém průjezdu doporučuji lehký převod, člověku se pak lépe zabírá). Bylo toho spousty pro mě nového. Po dvacátém kilometrů už jsem měl pár zkušeností a věděl jsem, co mám dělat. Ale není to zatím automatické, musím nad tím přemýšlet a to při závodě může člověka stát pár drahocených vteřinek a v celkovém časi i minuty.

Příští rok bych chtěl zkusit nějaký horský závod, tak snad mi pomůže tahle zkušenost v terénu, určitě jsem v něm nejel naposledy. A na moje putování po cyklostezce v Praze si pravděpodobně pro zvýšení rychlosti vyměním za užší plášť i přední kolo, pořád jsem prostě zvyklý na závodku a nemůžu se smířit „s pomalostí horského kola“, i když je to hodně subjektivní, protože na horském kole jsem už dávno pokořil své patnáct let staré silniční kolo, co se týče času dojezdu z práce a do práce.

V neposlední řadě nechci zapomenout ani na běhání a budu se snažit pomalu vměstnat do mého cyklo-tréninku občas i běh, abych byl připravený na zimní sezónu. Toužím po pláštích s hroty, jak jsem psal v minulém článku, ale tuším, že možná si v některých zimních dnech budu muset vystačit se svými nožičkami, očekávám totiž zase tuhou zimu jako minulý rok.