Konečně jsem je našel

Plánoval jsem si už dlouho, že konečně někam zase vyběhnu. Bohužel, ztratil jsem někde své vibramky, tříčtvrteční běžecké kalhoty a tričko. Hledal jsem v práci, hledal jsem doma, hledal jsem prostě všude. Nikde nic. Po dvou měsících bezradného pátrání jsem je konečně našel na poličce v tašce překrytou řadou novin a časopisů, kterou mi tam dala maminka. Paráda, mohu konečně zase běžet. Měl jsem z toho strašnou radost, rukama jsem držel svoje vibramky, úctivě si prohlížel kalhoty a tričko – nic se jim nestalo, pořád vypadaly stejně. Jupí!

Dnes ne, ale zítra v neděli jedenáctého si někam vyběhnu. Trasu jsem měl vymyšlenou, proč nevyzkoušet to, co jsem jel minule na horském kole: ven z města směrem k cyklostezce, dál po ní, pak odbočit a vydat se do kopečka do Spáleného lesa k Hejnu, pak napříč lesem zpět na druhý konec Spáleného lesa, seběhnout dolů směrem k cyklostezce a návrat domů. Takových dvanáct až patnáct km by to mohlo dát, a protože běžím poprvé po delší době, tak si to dám na pohodu. MP3 přehrávač do uší, počkám, až nebude takové vedro (bylo to marné, zase padaly dnes teplotní rekordy v celé ČR) a vyrazím kolem páté.

"Vstup" na cyklostezku

Na cyklostezce - přišla krize, bolení pravé paty

Nezapomněl jsem protentokrát se sebou vzít peníze, vodu, fotoaparát, abych mohl udělat pár fotografií a Niveou jsem si namazal ještě nohy, než jsem je dal do pětiprstových ponožek, abych je neměl tak „ošoupané“. Mobil se mi bohužel už nikam nevešel, takže jsem ho nechal jako vždy doma. První tři kilometry jsem se rozběhával a běželo se mi celkem hladce a fajn, pak přišla menší krizovka, píchání v boku, ale po chvilce jsem to rozdýchal a konečně se začali objevovat na cyklostezce i lidé, takže mě to nutilo zatnout trošku zuby, abych neběžel úplně jak ponocný. Bok mě přestal po chvilce trápit, zase se ale ozvala pravá pata. Asi jsem došlapoval více na patu, než na přední část vibramů, takže jsem trošku změnil styl běhu a malinko to pomohlo.

Lidé na stezce se nejvíce dívali na moje „prapodivné“ botičky, někteří se i na mě usmáli. Udělal jsem několik fotografií a u toho jsem si mohl trochu odpočinout. Stopky na svém Garminovi jsem nechal puštěné i při fotografování, nešlo mi dnes o žádné trénování na čas, jen si prostě běh užít. Sice jsem tu a tam po očku sledoval, jak mi to „jde“, spíše „nejde“, ale nebylo to tak hrozné, čekal jsem to horší.

Výběh do kopce k lesu směrem k Hejnu byl fajn, vyfotografoval jsem závoru a běžel zpátky napříč Spáleným lesem. Malé kamínky místama byly dost nepříjemné, takže jsem tam různě poskakoval a vybíral si spíše projeté koleje nebo uprostřed cesty travnatý pás. Prstama u nohou jsem sice občas s sebou bral trsy trávy, ale nedalo se nic dělat, po chvilce jsem si boty zase očistil a pokračoval dál. Z asfaltu se změnil povrch na lesnatý, travnatý a na nohou jsem to hned poznal. Bylo to příjemné, pata už tolik nebolela. Cesta většinou byla směrem dolů, takže se mi běželo skvěle. Zpočátku jsem měl před během z toho lesa strach, ale až na pár kamínků to bylo super. Na konci lesa následoval sešup dolů, pak zase po asfaltové silnici k cyklostezce a domů. Před sešupem dolů z lesa jsem zahlédl něco černého uprostřed travnatého pásu cesty, přeběhl jsem to, ale pak jsem se vrátil. Co to? To je můj blatník, co jsem ztratil minule. To je paráda. Nemohu ho tady přeci nechat. Dal jsem si ho za pás jako nějaký meč a běžel s ním domů.

Výběh na Hejno

Kopec na Hejno, jde to pořád nahoru

Informační tabule a vběh do lesa

V lese směrem k Hejnu

Hejno je pořád v nedohlednu a pořád nahoru

Už jsem skoro na Hejně

Informační tabule a závora, kterou přeběhnu a pokračuji napříč lesem

Garmin mi v polovině trasy vypověděl službu, slabá baterie, sice mi to na jednoduché navigaci pořád ukazovalo směr a počítalo čas, ale kilometry už ne. Uvidíme až to v Praze zkusím připojit k softwaru od Garminu, zda si to neudělá nějakou aproximaci, abych přibližně věděl, kolik jsem uběhl. Tuším, že by to mohlo být i 14 kilometrů, ale kdo ví, ve finále to je úplně jedno. Trasu si dám zase někdy jindy a změřím ji, abych pak věděl, kolik má kilometrů a nemusel s sebou brát pořád Garmina. Běhu zdar!

Napříč Spáleným lesem

Změna terénu a z kopce dolů, bylo to fajn

Moje Vibram FiveFingers Bikila LS

Na konci lesa

Poslední kopec na konci lesa

Panorama

Nalezený blatník na cestě

Uschlá tráva pod blatníkem - napravo

Poslední zatáčka a seběh dolů

Teď už to půjde jenom z kopce a pak ven z lesa

Pořád dolů

Pokračuji po asfaltové cestě směrem k cyklostezce

Přeběhnu závoru a za chvíli budu na stezce

V pozadí je cyklostezka a zbývající cca 3 km domů

Pilování techniky v terénu na horském kole

Včera jsem se rozhodl s sebou vzít fotoaparát a udělat pár fotografií krajiny na mé krátké cyklotrase ve Spáleném lese na Šumavě. Nudil jsem se, a tak jsem se rozhodl o dovolené si zase trošku zasportovat a rovněž jsem chtěl vyzkoušet můj nový úzký přední plášť v lesním terénu, co jsem si koupil od cykloservisáka.

Byl jsem hrozně natěšený, jak se mi pojede s úzkými plášti v terénu, zda to vůbec zvládnu. Trasu jsem si vůbec nenaplánoval, jen jsem si zvolil přibližný směr cesty, nejdříve po cyklostezce a pak do lesa, a to „spáleného“ (ten název vznikl díky gestapu, které tam upálilo dost lidí… to není pěkná historie), ale to jsem ani nevěděl, že se tak podle této události jmenuje.

Chtěl jsem tedy zjistit, jak rychle mi to pojede po cyklostezce a pak jak v terénu. A neposlední důvod (kromě nudy) bylo i to, že do oken mi pralo pěkně slunko (pravděpodobně přesně doba, kdy mnozí z vás běželi Nike Run Prague), takže byl čas jít se „vyvětrat“. Jestli příští rok plánuju svou účast na Králi Šumavy, musím trošku kilometrů v terénu najet, sjezdy mi jakž takž v lese jdou, horší je to s výjezdy do brutálních kopců, tam mi ještě zkušenosti a technika výjezdu dost znatelně chybějí. Jdeme na to!

Sbalil jsem si jako obvykle své věci do batohu (nářadí pro případ defektu kola, mobil, osobní doklady, čelovku (kdybych to náhodou protáhl do noci nebo se ztratil), peníze, mobil, neperlivou vodu, mp3 přehrávač s nadupanou taneční muzikou do uší pod helmu a fotoaparát + oblečení na kolo) a vyrazil jsem po cyklostezce směrem ke Spálenému lesu. Cesta rychle ubíhala, nikde nikdo po obědě nebyl, takže jsem byl v lese, co by dup´.

Objel jsem úspěšně první závoru, aby do lesa nemohla pokračovat „normální“ vozidla a začal si to „šplhat“ do mírného kopečka po asfaltové a štěrkové cestě. To mi po třiceti metrech přestalo bavit, chci přeci vyzkoušet terén, takže jsem se vrátil a vzal to relativně širokou pěšinkou přímo do lesa. Nebyl čas sledovat, jestli rostou houby (pravděpodobně díky těm vedrům, dusnu a málo dešti ne), ale občas jsem se zadíval, jestli bych nenarazil na nějakého dědečka hříbečka. Chvíli jsem stoupal po jehličí, chvíli po mechu, po trávě, chvíli po kamenech nebo větším štěrku. Začal jsem se potit, ale na druhou stranu na mě moc sluníčko nesvítilo.

Po krátkém čase jsem vyjel celou „pešinku“ až nahoru, a ta opět začala v jedné zatáčce klesat prudce doprava. No, dolů jsem ještě nechtěl jet. Všiml jsem si příkrého krpálu vlevo u zatáčky a vydal jsem se po něm. Taková cesta necesta, spíše necesta. Ujel jsem prvních pět metrů a prásk na zem. Pláště hrabaly a hrabaly a já byl pořád na místě a díky nášlapům jsem jen směroval dobrovolně pád doprava na zem. Díky tomu, že jsem v podstatě stál na rovině, jen jsem (ne)kontrolovaně ztrácel rovnováhu, jsem se sebou opatrně buchnul na zem. Přistání do jehličí a mechu bylo celkem fajn, znám bohužel i mnohem horší pády z vlastní zkušenosti.

Ach, ty zatracené nášlapy, na rovné cestě je to OK, ale do táhlých a příkrých kopců je to nevýhoda. Jakmile se mi začnou podhrabovat pláště, nemám sílu ani možnost si vyndat alespoň jednu nohu z nášlapu, abych dopadl na nohu. Musím se sebou buchnout jako pecivál. Protože to nebylo poprvé, co jsem takto padl, rozhodl jsem vyzkoušet experiment s levou nohou v nášlapu pro pořádný záběr a s pravou nohou jsem se jen o nášlap opíral, abych když znovu padnu, mohl pravou nohu rychle opřít o zem. A světe div se, ono to docela fungovalo. Chvíli mi trvalo, než jsem se v tom příkrém kopci znovu rozjel, ale pak jsem pokračoval bez problému. Jakmile jsem tedy viděl před sebou příkrý kopec (naštěstí už v podstatě žádný takový nebyl, aby stálo za řeč se o něm zmínit), vypnul jsem botu z pravého nášlapu, opřel jsem botu jenom o něj a pokračoval „v klidu“ do kopce. Ok, tak to je dobrý trik.

S plášti jsem byl rovněž spokojen, stabilita není o moc horší než s těmi širokými standardně dodávanými plášti na horské kolo, mám totiž docela terénní vzorek na nich, ale budu muset někdy vyzkoušet, jak budou reagovat v lese na mokru a v pořádném bahínku. To bude úkol na příště.

Když se mi zdálo, že jsem vyjel dostatečně vysoko, rozhodl jsem se to otočit pomalu zpátky. Vůbec jsem totiž nevěděl, kde se nacházím, jak je les dlouhý a široký a bál jsem se, abych se zbytečně neztratil. Sjezd mi utekl velice rychle a moc jsem si ho užíval. Po celou dobu jsem občas zastavil a fotografoval scenérie, které mi poskytoval Spálený les.

Při jednom ze sjezdů jsem se dostal k informační tabuli, která mě informovala o tom, kde jsem, v jakémže to lese jsem a kam můžu pokračovat dál. Rozhodl jsem se vrátit směrem k cyklostezce, a po sjezdu po asfaltové silnici jsem se po čase objevil opět u závory. Aha, takže až tak daleko vede tato asfaltová cesta do lesa a ta mi vrátila k výše zmíněné závoře. No, prima, Spálený les není zas tak velký, jak jsem se původně bál. Na tachometru bylo necelých sedm kilometrů, což bylo relativně dost málo (i když v terénu) a rozhodl jsem se pokračovat dál.

Sjel jsem zbytek silnice k cyklostezce a pokračoval po ní dál. Pak jsem odbočil a po štěrkové cestě jsem se vydal na Hejno, které se nachází rovněž ve Spáleném lese. Tuto trasu jsem znal z minula, takže jsem si projel zahrádkářskou kolonii a pomalu stoupal do táhlého kopce až skoro ke dřevěnému srubu, který je na vrcholu, hřebenu lesa a je odtud pohled na malé údolí a ostatní kopce.

Ke srubu jsem nevystoupal, zastavil jsem se opět u informační tabule a rozhodl jsem se opět vjet do lesa, objel jsem další závoru a pokračoval po široké a relativně pohodlné cestě skrz Spálený les. Půlka cesty byl celkem pohodový sjezd, i když občas mi tu uklouzlo na kamenech, po půlce jsem pokračoval opět do kopce až jsem se objevil na kraji lesa. Nevěděl jsem vůbec, kde jsem, a tak jsem se rozhodl jet doleva a přiblížit se opět směrem k cyklostezce. Jaké nebylo mé udivení, když jsem se po prudkém sjezdu objevil znovu u první informační tabule, u které jsem už dnes jednou byl. Pokračoval jsem tedy po asfaltové silnice opět k první závoře a tachometr mi ukazoval šestnáct kilometrů, čas necelých čtrnáct hodin, a necelá hodina jízdy na kole.

Samozřejmě, že jsem byl na kole mnohem déle, fotografování a hledání cest mi zabralo možná další půl až třičtvrtě hodiny. Protože jsem si potřeboval ještě odpoledne něco zařídit, rozhodl jsem se vrátit po cyklostezce domů. Doma mi ukazoval tachometr osmnáct a půl kilometru. Tak to byla pohodová jízda, až na ten zadní blatník. Byl jsem příjemně unaven, nohy jsem malinko cítil, ale nebylo to nic strašného. Volal jsem hned cykloservisákovi, že potřebuji do neděle sehnat zadní blatník, který konečně bude držet, protože se mi při mých dnešních lesních a asfaltových sjezdech odporoučel bůh ví kam a hledat ho rozhodně nehodlám a potřebuju ho, protože na příští týden hlásí déšť, a to už zase budu jezdit v Praze po cyklostezce. Naštěstí do neděle známý jeden našel a druhý den mi ho přivezl, tak snad to bude OK.

Fotogalerie:

Za první závorou a na první cestě v lese

Pohled nazpátek

Informační tabule č. 2, o které jsem se v textu ani nezmínil

Scenérie

Cesta nahoru

Na Hejně

Na Hejně

Druhá závora - na Hejně

Pohled na údolí z Hejna (u dřevěného srubu)

Údolí na Hejně

V dálce je dřevěný srub ve výstavbě na horizontu - Hejno, Spálený les

Na západním kraji Spáleného lesa

Kraj Spáleného lesa

"Velikání" Spáleného lesa

Panorama - přiblíženo fotoaparátem

Panorama - bez přibližení

Chystám se na sjezd

Na konci sjezdu

Pohled zpět po sjezdu

Moje kolo (bohužel zde už bez zadního blatníku)

Zůstala jen objímka z blatníku

Můj nový úzký plášť na předním kole - zn. Rubena

Můj první výlet na horském kole do terénu

Díky dovolené jsem konečně mohl vyzkoušet své nové horské kolo v terénu na Šumavě. Cesta to nebyla nějak moc dlouhá, šlo především o prvotní pocity z horského kola v lese, trasa měřila něco málo přes 30 km, ale o to vůbec nešlo. Nechtěl jsem lámat „rekordy“, ale chtěl jsem vědět, jak funguje moje horské kolo v terénu, co se dá na něm vyjet a nevyjet, a jak se mi na něm vůbec pojede. Jeli jsme celkem tři a to na pohodu.

Šumava

Pocity mám celkem kladné, čekal jsem sice ještě větší nářez a slibovanou líbivost v jízdě na kole v terénu, ale to se zatím nedostavilo. Bohužel jsem s sebou neměl fotoaparát, takže Vám nemůžu ukázat ty krásná panoramata z hřebenů různých kopců na Šumavě, nádherné scenérie na rozsáhlé louky, na Malý a Velký Ostrý, ale to nevadí. Kdo si bude chtít užít Šumavy dosytosti, může vyrazit na nějaký západočeský závod na Šumavě, např. na známý a oblíbený horský a silniční závod „Král Šumavy“ (taková „masovka“), odkaz si lehce najdete na Internetu.

Jeden z brodů při známém horském závodě "Král Šumavy"

Moje poznatky: Užší plášť v terénu na zadním kole je celkem bez problémů a maximálně mi vyhovuje, široký na předním kole je výhodný v terénu a hlavně při velkých otřesech na sjezdech z kopců. Díky kvalitní vidlici mi skoro vůbec nebrněly ruce. Červeno-bílý design kola je sice nádherný a dobře viditelný, ale v terénu, kdy jedete v lese přes různé bahnité cesty se kolo snadno a rychle zamaže, takže musíte pak čistit a čistit. Vzhledem k tomu, že terény moc často jezdit nebudu, neberu to úplně jako negativum, kladl jsem především důraz na to, abych byl viděn, proto jsem zvolil barvu kola převážně bílou. V kopcích se člověk poměrně rychle zadýchá, zvlášť když jede na čas nebo chvátá, ale všechno je o Vaší fyzické kondici a technice. Mám najeto už kolem 2 500 km za tento rok, sice jen po cyklostezce a po silnicích, ale měl jsem větší strach z toho, že v terénu nebudu stačit. Nic takového se nekonalo, i když dva kopce mi daly slušně zabrat. Skoro bych řekl, že v terénu je to hodně o technice jízdy, než jen o fyzické kondici, ale obojí spolu nerozlučitelně souvisí. Kondici jsem měl, s technikou to bylo o něco horší. Při výjezdech po cestách necestách do kopců jsem ještě postrádal řadu triků a“grifů“, ale sjezdy mi docela šly a moc jsem je neřešil. Největší problém byly různé kamenité a vydrolené cesty, bláto na cestě, a to především při výjezdu do kopců. Chvíli mi trvalo, než jsem dovedl zkombinovat různě povolenou vidlici s přehazovačkou a jejími převody, a při tom ještě kontrolovat, kam jedu s kolem, kde bude lepší jet nebo projet, na jaký převod mám projíždět bahnitými cestami (při pomalém průjezdu doporučuji lehký převod, člověku se pak lépe zabírá). Bylo toho spousty pro mě nového. Po dvacátém kilometrů už jsem měl pár zkušeností a věděl jsem, co mám dělat. Ale není to zatím automatické, musím nad tím přemýšlet a to při závodě může člověka stát pár drahocených vteřinek a v celkovém časi i minuty.

Příští rok bych chtěl zkusit nějaký horský závod, tak snad mi pomůže tahle zkušenost v terénu, určitě jsem v něm nejel naposledy. A na moje putování po cyklostezce v Praze si pravděpodobně pro zvýšení rychlosti vyměním za užší plášť i přední kolo, pořád jsem prostě zvyklý na závodku a nemůžu se smířit „s pomalostí horského kola“, i když je to hodně subjektivní, protože na horském kole jsem už dávno pokořil své patnáct let staré silniční kolo, co se týče času dojezdu z práce a do práce.

V neposlední řadě nechci zapomenout ani na běhání a budu se snažit pomalu vměstnat do mého cyklo-tréninku občas i běh, abych byl připravený na zimní sezónu. Toužím po pláštích s hroty, jak jsem psal v minulém článku, ale tuším, že možná si v některých zimních dnech budu muset vystačit se svými nožičkami, očekávám totiž zase tuhou zimu jako minulý rok.

Jak se jezdí na cyklostezce s horským kolem?

Přiznám se, že poslední dobou vůbec neběhám, za to se plně věnuji cyklistice. Není to ani tím, že bych byl líný, ale mám teď hodně práce a v kombinaci s kolem mě obojí dostatečně unaví, takže není moc síly na běhání a další sporty, snažím se dobře zregenerovat jen po kole, víc je  momentálně nad mé síly. Týdně najezdím tak 160 km do práce a z práce, jezdím za každého počasí, v jakoukoliv hodinu. V zimě plánuji vyzkoušet pláště s hrotama na sníh a na led, abych mohl jezdit skoro celoročně. Nevím, jestli to bude mít vůbec smysl, ale zatím jsem ve svém okolí nepotkal nikoho, kdo by jezdil celoročně venku za každého počasí, takže rád získám nějakou informaci od Vás nebo zkušenost. Mnozí mě od těch plášťů s hrotama odrazují, ale většinou to ti lidé nikdy nevyzkoušeli, tak uvidím, zda to budou vyhozené peníze nebo ne. Možná je to o tom, že modelů plášťů s hrotama moc není, není to „obvyklé zboží“, co mají v cykloprodejnách a jsou hlavně drahé. Já jsem ochoten to risknout! Tuším, že by se to mohlo chovat trošku jako nesmeky. Některé modely plášťů mají vyjížděcí a zajížděcí hroty podle teploty, ale v reálu si to nedovedu dobře představit. Na posoleném asfaltu se hroty budou určitě časem „sjíždět“.

Plášť s hroty, model Schwalbe Marathon Winter 26x1.75

Koupil jsem si novou pořádnou velkou pumpičku Author Air Turbo (z ocelového kompozitu) s manometrem s nastavením červené šipky, kam až chcete foukat, abyste to nemuseli moc sledovat, (měří to „bary“ a psi“ – pozor, to jsou jednotky!!!) na velký a zároveň i malý ventilek. Fouká to bravurně, špičkově, rychle a bezbolestně. Ano, bezbolestně, prostě se u toho tolik nenadřete jako u klasické malé pumpičky – pokud není výjimečná (speciální), co já vím, ale hlavně v ní většinou nemáte takový tlak, takže to maximálně dofouknete na 2 bary. S touhle pumpou můžete foukat v pohodě i 12 barů, možná i víc. Takže jsem maximálně spokojen. Já pumpuji pravidelně od 4 do 8 barů podle typu kola a plášťů. Max tire moc neřeším, většinou přefukuji o jeden až dva bary více u horského kola, abych byl rychlejší, protože s horským kolem do terénu zatím nejezdím, ale o tom za chvíli.

Hustilka (pumpička) Author Air Turbo - nožní, s manometrem, dva ventilky

Divíte se, proč tady něco vykládám o velké pumpičce a co to má společného s mým ježděním? Je to jednoduché, sice mám horské kolo do terénu, ale po Praze především jezdím po cyklostezce, chodnících, občas silnici a po dlažebních kostkách a kolo se mi zdá pomalé. Díky univerzálnosti jsem se nechal „ukecat“ do horského kola, i když jsem chtěl původně trekkingové kolečko. Tušil jsem, že budu muset udělat do budoucna ještě pár úprav (tuning kola), aby to jelo po stezce jak ďábel. Ta pomalost kola se mi skutečně jen zdá, jezdí to rychleji než moje 15 let stará silnička (když jedu skoro nadoraz), ale tuším, že to pojede ještě rychleji. :)

Potřebuji nafouknout velké silné pláště (to jsou snad mini-pneumatiky) co nejvíce, abych překonal ten velký odpor. Výrobce sice doporučuje čtyři až čtyři a půl baru na plášť, ale já to foukám na pět až šest barů. Ty kevlarové pláště vydrží mnohem víc tlaku, než výrobce píše, ale díky životnosti se tím jistí. Cykloservisák v Rideku mi řekl, že jsem „blázen“. Do terénu mám jezdit na měkčím kole. Já to mám rád ale tvrdé a rychlé – jsem zvyklý ze silničky, moje drahá zadnice říká úplný opak, ta by chtěla sedět v bavlnce a v terénu jsem byl jen jednou. Jel jsem na Zbraslavi přes takový „vodní brod“ do brutálního kopečka a hodil jsem tam pěkný kontrolovaný držkopád s odřeným kolenem a lišejem na noze. Ne, extrémní terén mi nedělá moc dobře. Do budoucna možná pořeším pohodlnost zadní části těla nějakým velkým gelovým sedlem, jestli si nezvyknu!

Vrátím se k tématu: horské kolo mi začalo jezdit o trochu rychleji. Má to však jednu nevýhodu. Střepy! Píchám oproti silničce mnohem častěji. Jak je to hodně nafouknuté, tak se to nemá moc rádo se střepama na silnicích. Sice se snažím vyhýbat, ale znáte to, jsou prázdniny, turisti po Praze, pražané o ostatní lidé chodí večer po náplavce společensky už hodně unaveni, v ruce láhev piva, vína, najednou bum a je to. Druhý den tam jedete a lehce píchnete. V té rychlosti, co jezdím, se moc toho udělat nedá.

Byl jsem s tímto řešením spokojený asi měsíc, tento víkend jsem se díky náhodě rozhodl udělat radikální řez. Nakupoval jsem od svého dodavatele pár cyklo věciček pro sebe a pro své známé a při té příležitosti jsem dostal do ruky i plášť. Dodavatel totiž jezdí na celopérku a vepředu má velký silný plášť jako já, ale vzadu má užší, který fouká na 6 barů, takže to pak po silnici i pěkně frčí. A tenhle plášť jsem dostal konečně i já do ruky! Rubena, klasika, za rozumnou cenu. Když viděl můj výraz v obličeji, bylo mu hned jasné, že s tím pláštěm prostě odejdu také, i když jsem si ho původně ani neobjednal. A je to pravda, mám ho už doma.

V pondělí bylo hodně práce, byl jsem nějaký unavený, ale nakonec jsem se přesto rozhodl po práci vyjet na horském kole se zadním novým tenčím pláštěm od Rubeny. Nahustil jsem ho na 6 barů a vyrazil jsem domů. Cesta byla fajn, cítil jsem hned, že to jede trochu lépe i s tak těžkým batohem, co jsem měl na zádech. Druhý den jsem se proto těšil, že už budu mít batoh mnohem lehčí a pokusím se o rekord trati, což se také povedlo, zajel jsem to za 36 minut, bohužel tam bylo několik ale:

1)    hrozně se mi pletli lidé do cesty, musel jsem buď hodně brzdit nebo je objíždět a ztrácel jsem tím cenné vteřiny,

2)     dvakrát za sebou jsem potkal popeláře (auta), ten první mi na férovku vjel do silnice u cyklostezky a ještě hodně páchnul, musel jsem hodně drasticky brzdit a rozjíždět to do kopce, byl jsem hodně naštvaný, ztráta času; ten druhý mi zase nedal přednost za Národním divadlem (je to tam kvůli opravám tramvajových pásů zúžené do jednoho pruhu a pouze jednosměrné), protože si asi myslel, že musím být pomalejší než on, nebyl jsem, ale „vykvetl“ jsem totálně, když se nemohl vejít ani do té jednoproudé silnice, najížděl na chodníky a já ho nemohl předjet, to byla ztráta tak minimálně půl minuty,

3)    u Mánesa na náplavce do toho kopce (jedete-li směrem od Žlutých lázní k Národnímu divadlu) nějaký šikovný človíček dal velký vozík s vojí až úplně k chodníku, kde je i značka, všiml jsem si to na poslední chvíli, byl jsem totálně rozjetý, takže jsem tam musel udělat takovu „myšku“, prostě škubnout v té rychlosti řídítkama rychle doleva a pak zase doprava, abych najel v pořádku na ten chodník (kdyby tam ta voj nebyla, nemusel bych tohle dělat), bohužel rychlost byla tak velká (ke čtyřicítce), že mě odstředivá síla hnala k železnému zábradlí tak mocně, až jsem mohl přepadnout, nezbývalo mi nic jiného, než naklonit doprava trup a hlavu co nejvíce od zábradlí (to je po levé straně), ale ani to nepomáhalo, takže jsem se odrazil botou a nášlapama a kolenem, ucítil jsem na noze bolest a ještě mi spadl řetěz, další minuta ztráty

V práci to vyřešil za mě Septonex, po první nalití na koleno jsem malinko povyskočil (pálí to), pak už se to dalo v pohodě vydržet. Zatímco na pravé straně kolene, spíše pod kolenem se mi „lišej“ z minulého pádu u brodu už uzdravuje, tak jsem si vytvořil pro změnu pořádný na levé noze u kolene. Na tyhle pády já mám talent. Fakt! Ale co, střet s železným zábradlím mohl dopadnout hůře, jsem rád, že jsem vůbec nepřepadl do Vltavy, to by bylo mnohem horší. Rubena plášť jezdí skvěle a přemýšlím o tom, že možná časem koupím ještě Rubenu na přední kolo, zatím to mám kvůli terénu tak, že na předním je původní kevlarový široký plášť a na zadním Rubena s užším pláštěm, o dovolené se chystám jezdit po Šumavě okolo Prášil a Železnorudska, takže to je zatím dobrá kombinace, jak mi ubezpečil cykloservisák, nechám se překvapit… Běhu a kolu zdar!!!

 

Zajímavé odkazy:

Diskuze o pláštích na zimu. Dostupné na WWW:

http://www.bike-forum.cz/forum/mtb-plaste-na-zimu.html

Druhá diskuze o pláštích s hrotama. Dostupné na WWW:

http://www.bike-forum.cz/forum/plaste-z-hroty.html

Třetí diskuze o pláštích s hrotama. Dostupné na WWW:

http://www.nakole.cz/diskuse/12373-zimni-plaste-s-hreby-ale-jaky.html

Roman Palík, 07.12.2005. Tak jsem nazul zimní pláště s hřeby (4 řady hřebů furt dokola). Dostupné na WWW:

http://www.bikebase.cz/article.php?ARTICLEID=221

Článek redakce, 07.01.2011. Zimní obutí. Dostupné na WWW:

http://www.alternativni-cyklistika.cz/outdoor/zimni-obuti/