Zimnice po třicítce

Léto je nádherné a vyloženě člověka ponouká k tomu, aby pořád něco konzumoval, ať už se jedná o grilování na zahradě u kamarádů či v rodině, nebo při pařbách o večerech, příležitostí je vždycky dost. Všude do sebe něco lijete (ten alkohol :), konzumujete a tělo, především bříško, začíná narůstat.

Dnes jsem se rozhodl pro radikální řez a vyběhl jsem si odpoledne lehce na pohodu ve Vibramech FiveFingersech (tzv. pětiprsťácích) bez ponožek, jen na boso, s cílem dát si asfaltovou třicítku s velmi pomalým tempem, v podstatě jsem se plížil. Moc jsem toho ani nesnědl, aby mi nebolel žaludek, lehce jsem se napil a vyrazil jsem v tričku a tříčtvrťácích s mp3-kou v uších do víru přírody a maloměsta. Běželo se mi fajn, foukal příjemný větříček, nebylo ani moc horko, prostě parádička. Tempo bylo hodně pomaloučké, kolem 8 min/km. Kochal jsem se přírodou, na cyklostezce jsem sledoval psy, in-linistky, kolařky a moc si to užíval.

Zpočátku se běželo dobře.

První polovina trasy se běžela celkem fajn, 15 km mi relativně slušně uběhlo a já měl síly na rozdávání, bohužel ta horší polovina na mě ještě čekala, ale to jsem netušil. Začalo to tím, že najednou svítilo sluníčko, bylo bezvětří a já se začal i přes pomalé tempo nepatrně potit. Díky tomu, že jsem si s sebou nevzal ani peníze, nemohl jsem si v nedalekém občerstvení na cyklostezce nic koupit. Dehydratace jak prase! Ale v tom jsem přeborník a blázen, tak ať si to pěkně „vyž…“ Ještě předtím jsem si zul Vibram FF, protože jsem měl v jedné noze pocit kamínku. Nic tam nebylo, ale zjistil jsem, že mám puchýř na bříšku, zatvrdlou část „klenby“ palce u nohy (jakoby mozol) a na druhé noze to bylo podobné, ostatní části nohy relativně OK. Koukal jsem na to jak blázen, minule v pohodě dvacet čtyři kilometrů a dnes tohle. Rozhodl jsem se běžet dál, byl jsem na dvaceti kilometrech, domů mi zbývalo ještě deset. Tušil jsem, že pět šest kilometrů ještě dám, ale pak už to bude jen o indiánském běhu – chvíli chůze, chvíli běh. Netušil jsem, že to bude tak tvrdé. Měl jsem vztek na sebe, asfalt za to ani moc nemohl, jen moje ego.

Díky puchýřům na bříškách jsem musel změnit běžecký styl na paty a v podstatě se „odkolébávat“ ze zadní části nohy – paty po kraji ke špičkám, prostě úplně obrácený směr došlapu. Minimalistická podrážka V FF je ale pro tento styl běhu naprosto nevhodná. Ok, pět kilometrů a budu „v háji“, přeci tu nezůstanu stát a pěšky ještě nechci jít. Zvolnil jsem hodně tempo a začal cupitat „po patách“.

Dojel mě jeden známý na kole a pět kilometrů při rozhovoru s ním mi uteklo dost rychle, přeci jenom musíte u kola běžet mnohem rychleji, ale byl to na jednu stranu pech. Ubylo mi dost sil. Měl jsem hroznou žízeň, už nešlo polykat ani slyny, prostě se už netvořily a slunce na cyklostezce žhnulo a žhnulo. Já snad z toho budu mít úžeh, jsem na poušti?! Známý mi sice nabízel svůj jonťák, ale ze skromnosti a slušnosti jsem odmítl, prostě to nějak dopajdám. Poradil mi aspoň, že bych si mohl trošku zvlažit hlavu v nedalekém potůčku, což jsem po čase udělal. Rozloučili jsme se a já zase pajdal sám.

Jazykem jsem si olizoval rty, ale byl (ten jazyk!) hrozně suchý a cítil jsem jen slaný pot. Fuj, to je odporné! Už ani to nezabírá. Když máte puchýře, problémový běžecký styl přes patu ve V FF a k tomu jste strašne moc dehydrovaní, tak si sáhnete na dno svých sil. Poslední tři kilometry se mi snad chtělo i brečet, protože jsem musel chvílemi jít i sto metrů a pak zase cupitat padesát sto metrů a zase jít. Jsem to ale srab. Dal jsem takhle dva kilometry, dva kilometry vůle, s během to nemělo už vůbec nic společného, doběhla mě mladá holčička a cupitala si to krásným pohodovým tempem, které jsem jí mohl jen závidět, a také jsem záviděl. Předběhla mě jako nic. Zkusil jsem zase běžet, ale puchýře na bříškách a paty se začaly už dost ozývat, musel jsem jít zase pěšky. Poslední půl kilometr domů jsem už jen šel, naprosto bez síly, bez slin, dehydrovaný na nejvyšší možnou míru. Zkoušel jsem vyhledávat nějaký stíneček na své cestě, ale nikde nic nebylo. Safari.

Asfalt mi dával šeredně zabrat už i při chůzi. Díky dehydrataci jsem ztratil poslední zbytečky síly a jen jsem šel a šel. Zklamaný, se svěšenou hlavou. Á, támhle někdo jde a lízá zmrzlinu. Instinktivně jsem si olízl jazykem pot ze rtů, sliny jsem žádné stejně neměl, takže jsem je nemohl polknout, a v duchu si říkal, chci vodu, chci vodu, už je to sakra jen pár set metrů a při tom je to tak strašně daleko. Začalo mě tak trošku bolet v žaludku (to je z toho nejezení) a těžko jsem hlídal i samotnou koordinaci pohybu, motorika byla úplně „v čudu“. Uvidil jsem lavičku a sednul jsem si alespoň na půl minutky, abych uvolnil trochu nohy.

Tohle asi nepotřebuje žádný komentář, připadal jsem si stejně, možná i hůře.

Můj sladký domov byl už jen kousek, došel a doběhl jsem ho a doma v klidu vypil láhev 1,5 litrové minerální vody pomalu během pěti minut. Seděl jsem a nevěděl jsem, co se se mnou stalo. Byl jsem úplně vyřízený, silou vůle jsem se osprchoval, dal běžecké prádlo do pračky a šel si lehnout. Nohy jsem si namazal Niveou, abych se alespoň psychicky cítil trochu lépe. Po půl hodině ležení přišla zimnice. Začal jsem tak drkotat zubama pod peřinou, že mi to probudilo, konečky prstů jsem měl bílé, nedokrvovaly se. Užasle jsem se díval na ruce a začal je třít, nemělo to smysl.

Vstal jsem, zkoušel se zahřát a oblékl jsem si na sebe triko a bermudy. Nic nepomáhalo, na Internetu jsem si vyhledal, že to chce energii – cukry. Doporučovaly nějaký energetický proteinový nápoj, který jsem bohužel neměl nebo sladký čaj. Ok, to je to pravé! Udělal jsem si sladký čaj a snědl poslední sladkou sušenku. Během několika minut se mi po vypití hrníčku čaje udělalo lépe, zimnice pomalu odcházela, ruce se mi prokrvily. Chtělo to ale ještě hodně čaje, takže jsem nemeškal a udělal si celou termosku čaje. Puchýře cítím, nohy ani ne – to je paradox, žádné křeče, žádné bolení stehen či lýtek, jen trošku pravá šlacha u kolene. Jinak jako kdybych neběžel. Asi si trošku více fandím, ale je to tak, v tomhle jsou V FF naprosto úžasné, prostě svaly mi z nich při běhnu nebolí, anebo mám lehce natrénováno z cyklistiky. Bůh ví.

Dostal jsem šílený hlad, celý den jsem toho moc nejedl, a snědl jsem pět krajíců chleba se sýrem a šunkou, s romadůžkem a s česnekem. Puchýře jsou plné vody, uvidím, jestli si je propíchnu nebo ne, asi jo, ale nějak to zatím neřeším. Relaxuji a odpočívám, protože dnešní puchýřový běh, dehydratace a zimnice byly výjimečné, v podstatě to byla krásná běžecká zeď jako u maratonu na třicátém pátém kilometru, nikdy jsem ještě takhle daleko neběžel, ale něco takového to určitě bude, moje poslední tři kilometry třicítky byly brutální a stály mě více sil než předchozích 27 kilometrů. Rád na ně zapomenu, i když to asi nepůjde. Negativní, ale jedinečný zážitek, to se zapomenout nedáí, možná proto jsem blázen, pro ty extrémní pocity, pro ty to dělám a nedám si pořád říci. Příště si vezmu s sebou peníze, dvacet kilometrů bez vody jde, třicítka už je „konečná“! Alespoň nějaká zkušenost. Dnes jsem se „ukončil“ opravdu skvěle.