Pilování techniky v terénu na horském kole

Včera jsem se rozhodl s sebou vzít fotoaparát a udělat pár fotografií krajiny na mé krátké cyklotrase ve Spáleném lese na Šumavě. Nudil jsem se, a tak jsem se rozhodl o dovolené si zase trošku zasportovat a rovněž jsem chtěl vyzkoušet můj nový úzký přední plášť v lesním terénu, co jsem si koupil od cykloservisáka.

Byl jsem hrozně natěšený, jak se mi pojede s úzkými plášti v terénu, zda to vůbec zvládnu. Trasu jsem si vůbec nenaplánoval, jen jsem si zvolil přibližný směr cesty, nejdříve po cyklostezce a pak do lesa, a to „spáleného“ (ten název vznikl díky gestapu, které tam upálilo dost lidí… to není pěkná historie), ale to jsem ani nevěděl, že se tak podle této události jmenuje.

Chtěl jsem tedy zjistit, jak rychle mi to pojede po cyklostezce a pak jak v terénu. A neposlední důvod (kromě nudy) bylo i to, že do oken mi pralo pěkně slunko (pravděpodobně přesně doba, kdy mnozí z vás běželi Nike Run Prague), takže byl čas jít se „vyvětrat“. Jestli příští rok plánuju svou účast na Králi Šumavy, musím trošku kilometrů v terénu najet, sjezdy mi jakž takž v lese jdou, horší je to s výjezdy do brutálních kopců, tam mi ještě zkušenosti a technika výjezdu dost znatelně chybějí. Jdeme na to!

Sbalil jsem si jako obvykle své věci do batohu (nářadí pro případ defektu kola, mobil, osobní doklady, čelovku (kdybych to náhodou protáhl do noci nebo se ztratil), peníze, mobil, neperlivou vodu, mp3 přehrávač s nadupanou taneční muzikou do uší pod helmu a fotoaparát + oblečení na kolo) a vyrazil jsem po cyklostezce směrem ke Spálenému lesu. Cesta rychle ubíhala, nikde nikdo po obědě nebyl, takže jsem byl v lese, co by dup´.

Objel jsem úspěšně první závoru, aby do lesa nemohla pokračovat „normální“ vozidla a začal si to „šplhat“ do mírného kopečka po asfaltové a štěrkové cestě. To mi po třiceti metrech přestalo bavit, chci přeci vyzkoušet terén, takže jsem se vrátil a vzal to relativně širokou pěšinkou přímo do lesa. Nebyl čas sledovat, jestli rostou houby (pravděpodobně díky těm vedrům, dusnu a málo dešti ne), ale občas jsem se zadíval, jestli bych nenarazil na nějakého dědečka hříbečka. Chvíli jsem stoupal po jehličí, chvíli po mechu, po trávě, chvíli po kamenech nebo větším štěrku. Začal jsem se potit, ale na druhou stranu na mě moc sluníčko nesvítilo.

Po krátkém čase jsem vyjel celou „pešinku“ až nahoru, a ta opět začala v jedné zatáčce klesat prudce doprava. No, dolů jsem ještě nechtěl jet. Všiml jsem si příkrého krpálu vlevo u zatáčky a vydal jsem se po něm. Taková cesta necesta, spíše necesta. Ujel jsem prvních pět metrů a prásk na zem. Pláště hrabaly a hrabaly a já byl pořád na místě a díky nášlapům jsem jen směroval dobrovolně pád doprava na zem. Díky tomu, že jsem v podstatě stál na rovině, jen jsem (ne)kontrolovaně ztrácel rovnováhu, jsem se sebou opatrně buchnul na zem. Přistání do jehličí a mechu bylo celkem fajn, znám bohužel i mnohem horší pády z vlastní zkušenosti.

Ach, ty zatracené nášlapy, na rovné cestě je to OK, ale do táhlých a příkrých kopců je to nevýhoda. Jakmile se mi začnou podhrabovat pláště, nemám sílu ani možnost si vyndat alespoň jednu nohu z nášlapu, abych dopadl na nohu. Musím se sebou buchnout jako pecivál. Protože to nebylo poprvé, co jsem takto padl, rozhodl jsem vyzkoušet experiment s levou nohou v nášlapu pro pořádný záběr a s pravou nohou jsem se jen o nášlap opíral, abych když znovu padnu, mohl pravou nohu rychle opřít o zem. A světe div se, ono to docela fungovalo. Chvíli mi trvalo, než jsem se v tom příkrém kopci znovu rozjel, ale pak jsem pokračoval bez problému. Jakmile jsem tedy viděl před sebou příkrý kopec (naštěstí už v podstatě žádný takový nebyl, aby stálo za řeč se o něm zmínit), vypnul jsem botu z pravého nášlapu, opřel jsem botu jenom o něj a pokračoval „v klidu“ do kopce. Ok, tak to je dobrý trik.

S plášti jsem byl rovněž spokojen, stabilita není o moc horší než s těmi širokými standardně dodávanými plášti na horské kolo, mám totiž docela terénní vzorek na nich, ale budu muset někdy vyzkoušet, jak budou reagovat v lese na mokru a v pořádném bahínku. To bude úkol na příště.

Když se mi zdálo, že jsem vyjel dostatečně vysoko, rozhodl jsem se to otočit pomalu zpátky. Vůbec jsem totiž nevěděl, kde se nacházím, jak je les dlouhý a široký a bál jsem se, abych se zbytečně neztratil. Sjezd mi utekl velice rychle a moc jsem si ho užíval. Po celou dobu jsem občas zastavil a fotografoval scenérie, které mi poskytoval Spálený les.

Při jednom ze sjezdů jsem se dostal k informační tabuli, která mě informovala o tom, kde jsem, v jakémže to lese jsem a kam můžu pokračovat dál. Rozhodl jsem se vrátit směrem k cyklostezce, a po sjezdu po asfaltové silnici jsem se po čase objevil opět u závory. Aha, takže až tak daleko vede tato asfaltová cesta do lesa a ta mi vrátila k výše zmíněné závoře. No, prima, Spálený les není zas tak velký, jak jsem se původně bál. Na tachometru bylo necelých sedm kilometrů, což bylo relativně dost málo (i když v terénu) a rozhodl jsem se pokračovat dál.

Sjel jsem zbytek silnice k cyklostezce a pokračoval po ní dál. Pak jsem odbočil a po štěrkové cestě jsem se vydal na Hejno, které se nachází rovněž ve Spáleném lese. Tuto trasu jsem znal z minula, takže jsem si projel zahrádkářskou kolonii a pomalu stoupal do táhlého kopce až skoro ke dřevěnému srubu, který je na vrcholu, hřebenu lesa a je odtud pohled na malé údolí a ostatní kopce.

Ke srubu jsem nevystoupal, zastavil jsem se opět u informační tabule a rozhodl jsem se opět vjet do lesa, objel jsem další závoru a pokračoval po široké a relativně pohodlné cestě skrz Spálený les. Půlka cesty byl celkem pohodový sjezd, i když občas mi tu uklouzlo na kamenech, po půlce jsem pokračoval opět do kopce až jsem se objevil na kraji lesa. Nevěděl jsem vůbec, kde jsem, a tak jsem se rozhodl jet doleva a přiblížit se opět směrem k cyklostezce. Jaké nebylo mé udivení, když jsem se po prudkém sjezdu objevil znovu u první informační tabule, u které jsem už dnes jednou byl. Pokračoval jsem tedy po asfaltové silnice opět k první závoře a tachometr mi ukazoval šestnáct kilometrů, čas necelých čtrnáct hodin, a necelá hodina jízdy na kole.

Samozřejmě, že jsem byl na kole mnohem déle, fotografování a hledání cest mi zabralo možná další půl až třičtvrtě hodiny. Protože jsem si potřeboval ještě odpoledne něco zařídit, rozhodl jsem se vrátit po cyklostezce domů. Doma mi ukazoval tachometr osmnáct a půl kilometru. Tak to byla pohodová jízda, až na ten zadní blatník. Byl jsem příjemně unaven, nohy jsem malinko cítil, ale nebylo to nic strašného. Volal jsem hned cykloservisákovi, že potřebuji do neděle sehnat zadní blatník, který konečně bude držet, protože se mi při mých dnešních lesních a asfaltových sjezdech odporoučel bůh ví kam a hledat ho rozhodně nehodlám a potřebuju ho, protože na příští týden hlásí déšť, a to už zase budu jezdit v Praze po cyklostezce. Naštěstí do neděle známý jeden našel a druhý den mi ho přivezl, tak snad to bude OK.

Fotogalerie:

Za první závorou a na první cestě v lese

Pohled nazpátek

Informační tabule č. 2, o které jsem se v textu ani nezmínil

Scenérie

Cesta nahoru

Na Hejně

Na Hejně

Druhá závora - na Hejně

Pohled na údolí z Hejna (u dřevěného srubu)

Údolí na Hejně

V dálce je dřevěný srub ve výstavbě na horizontu - Hejno, Spálený les

Na západním kraji Spáleného lesa

Kraj Spáleného lesa

"Velikání" Spáleného lesa

Panorama - přiblíženo fotoaparátem

Panorama - bez přibližení

Chystám se na sjezd

Na konci sjezdu

Pohled zpět po sjezdu

Moje kolo (bohužel zde už bez zadního blatníku)

Zůstala jen objímka z blatníku

Můj nový úzký plášť na předním kole - zn. Rubena

Můj první výlet na horském kole do terénu

Díky dovolené jsem konečně mohl vyzkoušet své nové horské kolo v terénu na Šumavě. Cesta to nebyla nějak moc dlouhá, šlo především o prvotní pocity z horského kola v lese, trasa měřila něco málo přes 30 km, ale o to vůbec nešlo. Nechtěl jsem lámat „rekordy“, ale chtěl jsem vědět, jak funguje moje horské kolo v terénu, co se dá na něm vyjet a nevyjet, a jak se mi na něm vůbec pojede. Jeli jsme celkem tři a to na pohodu.

Šumava

Pocity mám celkem kladné, čekal jsem sice ještě větší nářez a slibovanou líbivost v jízdě na kole v terénu, ale to se zatím nedostavilo. Bohužel jsem s sebou neměl fotoaparát, takže Vám nemůžu ukázat ty krásná panoramata z hřebenů různých kopců na Šumavě, nádherné scenérie na rozsáhlé louky, na Malý a Velký Ostrý, ale to nevadí. Kdo si bude chtít užít Šumavy dosytosti, může vyrazit na nějaký západočeský závod na Šumavě, např. na známý a oblíbený horský a silniční závod „Král Šumavy“ (taková „masovka“), odkaz si lehce najdete na Internetu.

Jeden z brodů při známém horském závodě "Král Šumavy"

Moje poznatky: Užší plášť v terénu na zadním kole je celkem bez problémů a maximálně mi vyhovuje, široký na předním kole je výhodný v terénu a hlavně při velkých otřesech na sjezdech z kopců. Díky kvalitní vidlici mi skoro vůbec nebrněly ruce. Červeno-bílý design kola je sice nádherný a dobře viditelný, ale v terénu, kdy jedete v lese přes různé bahnité cesty se kolo snadno a rychle zamaže, takže musíte pak čistit a čistit. Vzhledem k tomu, že terény moc často jezdit nebudu, neberu to úplně jako negativum, kladl jsem především důraz na to, abych byl viděn, proto jsem zvolil barvu kola převážně bílou. V kopcích se člověk poměrně rychle zadýchá, zvlášť když jede na čas nebo chvátá, ale všechno je o Vaší fyzické kondici a technice. Mám najeto už kolem 2 500 km za tento rok, sice jen po cyklostezce a po silnicích, ale měl jsem větší strach z toho, že v terénu nebudu stačit. Nic takového se nekonalo, i když dva kopce mi daly slušně zabrat. Skoro bych řekl, že v terénu je to hodně o technice jízdy, než jen o fyzické kondici, ale obojí spolu nerozlučitelně souvisí. Kondici jsem měl, s technikou to bylo o něco horší. Při výjezdech po cestách necestách do kopců jsem ještě postrádal řadu triků a“grifů“, ale sjezdy mi docela šly a moc jsem je neřešil. Největší problém byly různé kamenité a vydrolené cesty, bláto na cestě, a to především při výjezdu do kopců. Chvíli mi trvalo, než jsem dovedl zkombinovat různě povolenou vidlici s přehazovačkou a jejími převody, a při tom ještě kontrolovat, kam jedu s kolem, kde bude lepší jet nebo projet, na jaký převod mám projíždět bahnitými cestami (při pomalém průjezdu doporučuji lehký převod, člověku se pak lépe zabírá). Bylo toho spousty pro mě nového. Po dvacátém kilometrů už jsem měl pár zkušeností a věděl jsem, co mám dělat. Ale není to zatím automatické, musím nad tím přemýšlet a to při závodě může člověka stát pár drahocených vteřinek a v celkovém časi i minuty.

Příští rok bych chtěl zkusit nějaký horský závod, tak snad mi pomůže tahle zkušenost v terénu, určitě jsem v něm nejel naposledy. A na moje putování po cyklostezce v Praze si pravděpodobně pro zvýšení rychlosti vyměním za užší plášť i přední kolo, pořád jsem prostě zvyklý na závodku a nemůžu se smířit „s pomalostí horského kola“, i když je to hodně subjektivní, protože na horském kole jsem už dávno pokořil své patnáct let staré silniční kolo, co se týče času dojezdu z práce a do práce.

V neposlední řadě nechci zapomenout ani na běhání a budu se snažit pomalu vměstnat do mého cyklo-tréninku občas i běh, abych byl připravený na zimní sezónu. Toužím po pláštích s hroty, jak jsem psal v minulém článku, ale tuším, že možná si v některých zimních dnech budu muset vystačit se svými nožičkami, očekávám totiž zase tuhou zimu jako minulý rok.

Jak se jezdí na cyklostezce s horským kolem?

Přiznám se, že poslední dobou vůbec neběhám, za to se plně věnuji cyklistice. Není to ani tím, že bych byl líný, ale mám teď hodně práce a v kombinaci s kolem mě obojí dostatečně unaví, takže není moc síly na běhání a další sporty, snažím se dobře zregenerovat jen po kole, víc je  momentálně nad mé síly. Týdně najezdím tak 160 km do práce a z práce, jezdím za každého počasí, v jakoukoliv hodinu. V zimě plánuji vyzkoušet pláště s hrotama na sníh a na led, abych mohl jezdit skoro celoročně. Nevím, jestli to bude mít vůbec smysl, ale zatím jsem ve svém okolí nepotkal nikoho, kdo by jezdil celoročně venku za každého počasí, takže rád získám nějakou informaci od Vás nebo zkušenost. Mnozí mě od těch plášťů s hrotama odrazují, ale většinou to ti lidé nikdy nevyzkoušeli, tak uvidím, zda to budou vyhozené peníze nebo ne. Možná je to o tom, že modelů plášťů s hrotama moc není, není to „obvyklé zboží“, co mají v cykloprodejnách a jsou hlavně drahé. Já jsem ochoten to risknout! Tuším, že by se to mohlo chovat trošku jako nesmeky. Některé modely plášťů mají vyjížděcí a zajížděcí hroty podle teploty, ale v reálu si to nedovedu dobře představit. Na posoleném asfaltu se hroty budou určitě časem „sjíždět“.

Plášť s hroty, model Schwalbe Marathon Winter 26x1.75

Koupil jsem si novou pořádnou velkou pumpičku Author Air Turbo (z ocelového kompozitu) s manometrem s nastavením červené šipky, kam až chcete foukat, abyste to nemuseli moc sledovat, (měří to „bary“ a psi“ – pozor, to jsou jednotky!!!) na velký a zároveň i malý ventilek. Fouká to bravurně, špičkově, rychle a bezbolestně. Ano, bezbolestně, prostě se u toho tolik nenadřete jako u klasické malé pumpičky – pokud není výjimečná (speciální), co já vím, ale hlavně v ní většinou nemáte takový tlak, takže to maximálně dofouknete na 2 bary. S touhle pumpou můžete foukat v pohodě i 12 barů, možná i víc. Takže jsem maximálně spokojen. Já pumpuji pravidelně od 4 do 8 barů podle typu kola a plášťů. Max tire moc neřeším, většinou přefukuji o jeden až dva bary více u horského kola, abych byl rychlejší, protože s horským kolem do terénu zatím nejezdím, ale o tom za chvíli.

Hustilka (pumpička) Author Air Turbo - nožní, s manometrem, dva ventilky

Divíte se, proč tady něco vykládám o velké pumpičce a co to má společného s mým ježděním? Je to jednoduché, sice mám horské kolo do terénu, ale po Praze především jezdím po cyklostezce, chodnících, občas silnici a po dlažebních kostkách a kolo se mi zdá pomalé. Díky univerzálnosti jsem se nechal „ukecat“ do horského kola, i když jsem chtěl původně trekkingové kolečko. Tušil jsem, že budu muset udělat do budoucna ještě pár úprav (tuning kola), aby to jelo po stezce jak ďábel. Ta pomalost kola se mi skutečně jen zdá, jezdí to rychleji než moje 15 let stará silnička (když jedu skoro nadoraz), ale tuším, že to pojede ještě rychleji. :)

Potřebuji nafouknout velké silné pláště (to jsou snad mini-pneumatiky) co nejvíce, abych překonal ten velký odpor. Výrobce sice doporučuje čtyři až čtyři a půl baru na plášť, ale já to foukám na pět až šest barů. Ty kevlarové pláště vydrží mnohem víc tlaku, než výrobce píše, ale díky životnosti se tím jistí. Cykloservisák v Rideku mi řekl, že jsem „blázen“. Do terénu mám jezdit na měkčím kole. Já to mám rád ale tvrdé a rychlé – jsem zvyklý ze silničky, moje drahá zadnice říká úplný opak, ta by chtěla sedět v bavlnce a v terénu jsem byl jen jednou. Jel jsem na Zbraslavi přes takový „vodní brod“ do brutálního kopečka a hodil jsem tam pěkný kontrolovaný držkopád s odřeným kolenem a lišejem na noze. Ne, extrémní terén mi nedělá moc dobře. Do budoucna možná pořeším pohodlnost zadní části těla nějakým velkým gelovým sedlem, jestli si nezvyknu!

Vrátím se k tématu: horské kolo mi začalo jezdit o trochu rychleji. Má to však jednu nevýhodu. Střepy! Píchám oproti silničce mnohem častěji. Jak je to hodně nafouknuté, tak se to nemá moc rádo se střepama na silnicích. Sice se snažím vyhýbat, ale znáte to, jsou prázdniny, turisti po Praze, pražané o ostatní lidé chodí večer po náplavce společensky už hodně unaveni, v ruce láhev piva, vína, najednou bum a je to. Druhý den tam jedete a lehce píchnete. V té rychlosti, co jezdím, se moc toho udělat nedá.

Byl jsem s tímto řešením spokojený asi měsíc, tento víkend jsem se díky náhodě rozhodl udělat radikální řez. Nakupoval jsem od svého dodavatele pár cyklo věciček pro sebe a pro své známé a při té příležitosti jsem dostal do ruky i plášť. Dodavatel totiž jezdí na celopérku a vepředu má velký silný plášť jako já, ale vzadu má užší, který fouká na 6 barů, takže to pak po silnici i pěkně frčí. A tenhle plášť jsem dostal konečně i já do ruky! Rubena, klasika, za rozumnou cenu. Když viděl můj výraz v obličeji, bylo mu hned jasné, že s tím pláštěm prostě odejdu také, i když jsem si ho původně ani neobjednal. A je to pravda, mám ho už doma.

V pondělí bylo hodně práce, byl jsem nějaký unavený, ale nakonec jsem se přesto rozhodl po práci vyjet na horském kole se zadním novým tenčím pláštěm od Rubeny. Nahustil jsem ho na 6 barů a vyrazil jsem domů. Cesta byla fajn, cítil jsem hned, že to jede trochu lépe i s tak těžkým batohem, co jsem měl na zádech. Druhý den jsem se proto těšil, že už budu mít batoh mnohem lehčí a pokusím se o rekord trati, což se také povedlo, zajel jsem to za 36 minut, bohužel tam bylo několik ale:

1)    hrozně se mi pletli lidé do cesty, musel jsem buď hodně brzdit nebo je objíždět a ztrácel jsem tím cenné vteřiny,

2)     dvakrát za sebou jsem potkal popeláře (auta), ten první mi na férovku vjel do silnice u cyklostezky a ještě hodně páchnul, musel jsem hodně drasticky brzdit a rozjíždět to do kopce, byl jsem hodně naštvaný, ztráta času; ten druhý mi zase nedal přednost za Národním divadlem (je to tam kvůli opravám tramvajových pásů zúžené do jednoho pruhu a pouze jednosměrné), protože si asi myslel, že musím být pomalejší než on, nebyl jsem, ale „vykvetl“ jsem totálně, když se nemohl vejít ani do té jednoproudé silnice, najížděl na chodníky a já ho nemohl předjet, to byla ztráta tak minimálně půl minuty,

3)    u Mánesa na náplavce do toho kopce (jedete-li směrem od Žlutých lázní k Národnímu divadlu) nějaký šikovný človíček dal velký vozík s vojí až úplně k chodníku, kde je i značka, všiml jsem si to na poslední chvíli, byl jsem totálně rozjetý, takže jsem tam musel udělat takovu „myšku“, prostě škubnout v té rychlosti řídítkama rychle doleva a pak zase doprava, abych najel v pořádku na ten chodník (kdyby tam ta voj nebyla, nemusel bych tohle dělat), bohužel rychlost byla tak velká (ke čtyřicítce), že mě odstředivá síla hnala k železnému zábradlí tak mocně, až jsem mohl přepadnout, nezbývalo mi nic jiného, než naklonit doprava trup a hlavu co nejvíce od zábradlí (to je po levé straně), ale ani to nepomáhalo, takže jsem se odrazil botou a nášlapama a kolenem, ucítil jsem na noze bolest a ještě mi spadl řetěz, další minuta ztráty

V práci to vyřešil za mě Septonex, po první nalití na koleno jsem malinko povyskočil (pálí to), pak už se to dalo v pohodě vydržet. Zatímco na pravé straně kolene, spíše pod kolenem se mi „lišej“ z minulého pádu u brodu už uzdravuje, tak jsem si vytvořil pro změnu pořádný na levé noze u kolene. Na tyhle pády já mám talent. Fakt! Ale co, střet s železným zábradlím mohl dopadnout hůře, jsem rád, že jsem vůbec nepřepadl do Vltavy, to by bylo mnohem horší. Rubena plášť jezdí skvěle a přemýšlím o tom, že možná časem koupím ještě Rubenu na přední kolo, zatím to mám kvůli terénu tak, že na předním je původní kevlarový široký plášť a na zadním Rubena s užším pláštěm, o dovolené se chystám jezdit po Šumavě okolo Prášil a Železnorudska, takže to je zatím dobrá kombinace, jak mi ubezpečil cykloservisák, nechám se překvapit… Běhu a kolu zdar!!!

 

Zajímavé odkazy:

Diskuze o pláštích na zimu. Dostupné na WWW:

http://www.bike-forum.cz/forum/mtb-plaste-na-zimu.html

Druhá diskuze o pláštích s hrotama. Dostupné na WWW:

http://www.bike-forum.cz/forum/plaste-z-hroty.html

Třetí diskuze o pláštích s hrotama. Dostupné na WWW:

http://www.nakole.cz/diskuse/12373-zimni-plaste-s-hreby-ale-jaky.html

Roman Palík, 07.12.2005. Tak jsem nazul zimní pláště s hřeby (4 řady hřebů furt dokola). Dostupné na WWW:

http://www.bikebase.cz/article.php?ARTICLEID=221

Článek redakce, 07.01.2011. Zimní obutí. Dostupné na WWW:

http://www.alternativni-cyklistika.cz/outdoor/zimni-obuti/

Pár „střípků“ ze života běhání II.

1) Minimalismus

Dívám-li se s odstupem krátkého času na to, jak populární se stalo minimalistické běhání a jak se nám minimalismus vlévá i do ostatních odvětví a oborů našeho života (zmíním např. neobvykle styl tech-house v taneční hudbě, který je rovněž minimalistický od klasického stylu house music), je jasné, že firmy se snaží rovněž rychle na to zareagovat a prodávat nám svá minimalistická řešení.

Z velkého šoku mnoha firem, že řada lidí začíná běhat v minimalistických botách, protože existuje řada běžeckých fór, kde se běžci v superlativech vyjadřují o tomto stylu běhání a začínající běžci, běžkyně, pokročilí i možná ti vrcholoví běžci v útoku berou obchody, kde lze nakoupit minimalistické boty, začalo vystřízlivení a rychlá reakce na možnost zaútočit na novou skulinku na trhu. Některým firmám se to podařilo, některým ne, je na každém z nás, jaký produkt nás osloví. Já osobně jsem si vybral firmu Vibram a jejich „pětiprsťáky“ (FiveFingers).

Historie se opakuje, takže je jasné, že dřívější běžci kdysi běhali v podobných botách bez velkého tlumení, s nízkou tvrdou podrážkou a bez vážných zranění, pak někdo přišel s nápadem vytvořit tlumivou botu vhodnou na běh a s úspěchem ji začal prodávat. Byla to firma Nike? Nevím a je to v podstatě úplně jedno, jisté je, že se začínáme navracet k tomu, co jsme už před tím používali a objevili. V jisté míře se dnešní minimalismus stává módním trendem a jsem osobně zvědav, jak dlouho nám vydrží. Deset, patnáct let? Kdo ví…

Subjektivně musím hodnotit, že minimalistická bota nebota má mnoho pozitivních a negativních vlivů na můj styl běhání. Nezávodím, nesnažím se o nějaké rekordy, běhám si prostě pro radost a je mi jedno kde. Běh není můj jediný sport, protože strašně rád jezdím na kole, na bruslích, plavu, posiluji, lyžuji, těch činností je prostě hodně. Vždy je to odvislé od toho, co mě zrovna nejvíce baví. Jednou je to kolo, po druhé zase běhání, po třetí posilování atd.

Jako velké pozitivum vidím u minimalistických bot, že Vás nutí k běhu přes špičku, lépe řečeno přes přední část chodidla (nejde jen o samotné prsty na noze a jejich ohýbání :), což má za důsledek, že chybný styl běhu Vám neodpustí a ani snad nedovolí. To v tlumených botách nenajdete a můžete se díky tomu časem i zranit.

Další velké pozitivum vidím v kontaktu se zemí a samotnou nohou, chodidlem; je to prostě jako nebe a dudy (minimalistická bota a tlumená bota). Ten pocit je úžasný a čirý a v klasických tlumených botách ho pravděpodobně nikdy nezažijete. Ten kontakt Vám díky tomu přináší při vyplavení endorfínů ještě hlubší prožití běžeckých zážitků. Je jasné, že při tom klidně „soptíte“, sotva dejcháte, ale zároveň se prostě neustále smějete. A o to mi při běhu jde, být v pohodě a cítit se fajn. Není přece potřeba si dokazovat, jestli uběhnu pět kilometrů, deset kilometrů, půl maraton nebo maraton, o ultra ani nemluvě, jak si možná spousta dnešních běžců myslí a snaží se to sobě i ostatním dokazovat. V neposlední řadě to často i hodně řeší. Stačí si vzít boty, oblečení a jít si prostě jen tak vyběhnout!

Je v nich ta soutěživost, kterou mám i já a chápu to, ale na druhou stranu si říkám, musím soutěžit za každou cenu? Musím si něco dokazovat, ale proč? To, že nějaký názor má xxx lidí, ještě neznamená, že ten samý musím mít také. Když Vám v počasí budou hlásit, že pravděpodobně zítra odpoledne budou přeháňky, nemyslím si, že je to důvod k tomu, abych si i přes to nevyjel na kole, nešel si zaběhat a všemu slepě věřil. Je to jen o prioritě. Víte, vracím se k tomu počasí z toho důvodu, že jsem jeden den ve zprávách o počasí slyšel podobnou hlášku, přitom všichni víme, že meteorologové ne vždy všechno dopře vypočítají a naplánují – zvláště u počasí, takže jsem si řekl, no co, tak zmoknu, stejně pojedu na kole z práce a je mi to jedno. Celou cestu, a že to bylo cca 20 km, bylo pod mrakem, vypadalo to že už teď má začít pršet, ale nekápla za celou dobu na mě ani kapička, cyklostezka byla naprosto vylidněná, žádného cyklistu jsem skoro nepotkal, to jsem viděl více běžců a v duchu jsem se musel smát. Jel jsem si jak pyšný pán, protože „silnice a stezky byly jen pro mě“ :) Lidé už nemají svůj vlastní úsudek a názor, spoléhají se jen na média a na to co slyší a už nezkoumají, jestli to je skutenč pravda nebo ne. Vliv médií je opravdu pozoruhodný. Někdy mi mí spoluobčané připadají jako „ovčané“, kteří zprávám v médiích slepě věří, při tom média jsou jednoznačně i dnes účelová.

Třetí pozitivum minimalistických bot Vibram FiveFingers spatřuji v úrovni a rychlosti následné regenerace po dlouhých bězích (10 km a více). Zatímco v tlumených botách některé svaly cítím ještě dlouho po té, protože první dva dny se vůbec neozvou, aby pak na sebe upozornily až třetí den, a to s velkou a bolestivou razancí, u pětiprsťáků prostě cítíte nějakou bolest, únavu, ale díky jinému stylu běhu přes špičku – přední část chodidla a ne přes patu, díky tomu, že se musíte snažit běžet pomalými krůčky a rychleji a dbát na styl běhu, Vás bolí úplně jiné svaly. Já cítím většinou plosky nohy, lýtka a …to je všechno! Je to prostě neuvěřitelné, ale stehna vůbec necítím. To v tlumených botách cítím lýtka, občas kolena a stehna. Nedovedu pochopit, čím to je, že z tlumené boty jsem mnohem více vyřízený, i když to třeba první dva dny nevypadá, ale z minimalistické boty maximálně den a druhý den můžu v podstatě běžet znova, pokud to, jak se mi občas podaří, nepřeženu. Vysvětlení je asi takové, že to bude tím, že tlumená bota Vás prostě „hýčká“, dovolí Vašim chodidlům při delším běhu a únavě „našlapovat“ nesprávně, ale tím Vám vlastně nepomůže, jen problém oddaluje a zpětně si za to vezme např. ve formě vážného zranění i velkou daň. Je jedno, jestli při běhu v tlumené obuvi našlapujete přes patu nebo přes přední část chodidla, každá tlumená bota může být uzpůsobena jinak, o tom bych se nechtěl ani hádat, ale díky těm technologickým vymoženostem Vám dokáže odpustit při běhu chyby, které minimalistická bota neodpustí. A to je asi jádro problému, proč prostě subjektivně mám lepší pocit z minimalistických běžeckých bot než z tlumených.

Design Vibram FiveFingers –někomu se líbí, někdo tomu říká, že vypadáte jak kačer a směje se Vám potutelně, nechci to hodnotit, beru to tak, jak to výrobce vytvořil.

Pojďme nyní na negativa boty neboty. Jako velké negativum beru módní trend těchto bot. Tím chci říci, že pro někoho minimalistická bota nikdy nebude vhodná pro běh a možná sveřepě bude bojovat za tlumené boty. Uznávám oba tábory a neberu jako dogma, že momentálně teď je pro mě běh bez tlumených bot ohleduplnější než v tlumených. Může uběhnout několik dnů, měsíců, let a můj pohled na běh se radikálně změní.

Druhé negativum spatřuji při delších bězích v únavě při běhu. Když v pětiprsťácích běžíte dlouho a jste najednou unaveni, tyhle boty Vám jen tak neodpustí najednou změnu stylu běhu tzv. přes patu. Není tu žádné tlumení a vsadím se, že druhý den paty cítit budete, ať více či méně a dokonce můžete mít na nich i puchýře. Vyžaduje to prostě mnohem větší úsilí od běžce, prostě začít běhat pomaleji, mnohem pomaleji, než jsme byli zvyklí, s malým počtem kilometrů, prostě začínat jako malé batole, děťátko, které se učí první krůčky. Bohužel poprvé Vás ten pocit kontaktu se zemí, pocitu v nohách v kombinaci s endorfíny tak zasáchne, že jste schopní běžet rychle, nerozvážně mnohem více kilometrů, než by bylo zdrávo. Já jsem to tak měl, ale nestěžuji si, za ten pocit to prostě stálo! Změna takového stylu ale může někomu z Vás přinést zranění, může prasknout např. Achilova pata, natáhnete si plosky chodidel, a proto bych začal běhat velmi opatrně. To se může stát i zkušenému běžci, mnohem zkušenějšímu než jsem já. Asi je to nejen o té fyzické připravenosti, ale i psychické náladě a pocitu, ve kterém se momentálně nacházíte (psychická připravenost běžce, je to ve Vaší hlavě). Běhat bychom měli tedy ne ve stresu, ale bez stresu. :) Kdybych se zranil, asi bych říkal něco jiného, ale já byl hrozně natěšený na ty botičky a čekal jsem na ně půl roku a nemohl se jich pořád dočkat. Berte na to prostě zřetel, každý běžec je individualita a to co platí či se povedlo mě, nemusí být vhodné pro Vás!

Třetí negativum beru citlivost Vibram FiveFingers na ostré kamínky při běhu, na drsný nerovný terén obecně. Ve svých „bikilách LS“ prostě osobně nemám takovou radost z běhu v terénu, jako – paradoxně – po asfaltu. Moje chodidla jsou za ty roky nošení tlumených bot asi tak „zšenštilá“, že by potřebovaly trošku ztvrdnout, abych mohl uvažovat nad běháním ve složitějším, měnícícím se terénu. Momentálně na trail prostě v těchto botách nebotách nemám, píši to narovinu.

O dalších negativech nevím, ale třeba s odstupem času nějaká najdu, především jsem zvědav na životnost a trvanlivost pětiprsťáků, ale o tom možná za pár let.

Minimalistické pojetí od firmy Nike - Nike Mayfly

2) Výraz ve tváři

Na stezce při svých cyklistických a běžeckých toulkách potkávám řadu chodců, běžců, cyklistů. Někteří na mě kývnou, pozdraví mě, což je moc fajn, jiní Vás ani nepozdraví, i když na ně máváte několikrát za sebou. Prostě nezájem. OK, to by mě až tak nevadilo, ale mrzí mě to. Samozřejmě, že nezdravím každého, ale vždy odpovím! Stačí pokývnutí hlavy, mávnutí rukou. Nemusíte vůbec nic vyslovovat. Nikdo neví, jestli za sebou máte pět, deset nebo čtyřicet kilometrů.

Vadí mi ale výraz jejich tváře při tom, co dělají. Ženy či dívky, muži či chlapci na kolečkových bruslích se tváří tak nezaujatě, tak unuděně, ano, dovolím si to slovo říci, jako by prostě museli jet na těch bruslích, museli běžet, museli jet na kole, že to nechápu. Vždy se snažím dělat věc, která mě baví, která mě naplňuje, ale tady v Praze na cyklostezkách a určitě nejen tady, mi přijde ten výraz divný. Je jasné, že ne každý se směje, někteří urputně bojují, snaží se a poznáte výraz odhodlání v jejich tváři, ale takovou unuděnost a v takovém počtu jsem prostě dlouho nezažil.

Dlouho jsem si toho nevšímal, říkal jsem si, že je to asi „normální“, ale pak jsem zjistil, že se tak tváří hodně lidí, skoro většina. Nevím, jestli je to vlivem anonymity, společenskými vztahy ve společnosti ve velkých městech, vlastními problémy v rodině, v práci, ale osobně bych nemohl dělat práci, ani sport, který mě nebaví, který mě nudí. Možná, že to Ti lidé ani netuší, když jedou na kole, na bruslích nebo běží, ale ten jejich výraz ve tváři je jako promítnutá aura a rozhodně to na mě dobře nepůsobí. Připadám si v takové společnosti trošku nepatřičně :) Popřemýšlejte a zamyslete se někdy nad tím, zda když běžíte, jedete na kole, jestli se netváříte naprosto stejně a snažte se najít důvod, proč tomu tak je. Přeju Vám skvělý den nebo noc!

Výraz v obličeji Tysona Gaye - koncentrace na výkon

Zimnice po třicítce

Léto je nádherné a vyloženě člověka ponouká k tomu, aby pořád něco konzumoval, ať už se jedná o grilování na zahradě u kamarádů či v rodině, nebo při pařbách o večerech, příležitostí je vždycky dost. Všude do sebe něco lijete (ten alkohol :), konzumujete a tělo, především bříško, začíná narůstat.

Dnes jsem se rozhodl pro radikální řez a vyběhl jsem si odpoledne lehce na pohodu ve Vibramech FiveFingersech (tzv. pětiprsťácích) bez ponožek, jen na boso, s cílem dát si asfaltovou třicítku s velmi pomalým tempem, v podstatě jsem se plížil. Moc jsem toho ani nesnědl, aby mi nebolel žaludek, lehce jsem se napil a vyrazil jsem v tričku a tříčtvrťácích s mp3-kou v uších do víru přírody a maloměsta. Běželo se mi fajn, foukal příjemný větříček, nebylo ani moc horko, prostě parádička. Tempo bylo hodně pomaloučké, kolem 8 min/km. Kochal jsem se přírodou, na cyklostezce jsem sledoval psy, in-linistky, kolařky a moc si to užíval.

Zpočátku se běželo dobře.

První polovina trasy se běžela celkem fajn, 15 km mi relativně slušně uběhlo a já měl síly na rozdávání, bohužel ta horší polovina na mě ještě čekala, ale to jsem netušil. Začalo to tím, že najednou svítilo sluníčko, bylo bezvětří a já se začal i přes pomalé tempo nepatrně potit. Díky tomu, že jsem si s sebou nevzal ani peníze, nemohl jsem si v nedalekém občerstvení na cyklostezce nic koupit. Dehydratace jak prase! Ale v tom jsem přeborník a blázen, tak ať si to pěkně „vyž…“ Ještě předtím jsem si zul Vibram FF, protože jsem měl v jedné noze pocit kamínku. Nic tam nebylo, ale zjistil jsem, že mám puchýř na bříšku, zatvrdlou část „klenby“ palce u nohy (jakoby mozol) a na druhé noze to bylo podobné, ostatní části nohy relativně OK. Koukal jsem na to jak blázen, minule v pohodě dvacet čtyři kilometrů a dnes tohle. Rozhodl jsem se běžet dál, byl jsem na dvaceti kilometrech, domů mi zbývalo ještě deset. Tušil jsem, že pět šest kilometrů ještě dám, ale pak už to bude jen o indiánském běhu – chvíli chůze, chvíli běh. Netušil jsem, že to bude tak tvrdé. Měl jsem vztek na sebe, asfalt za to ani moc nemohl, jen moje ego.

Díky puchýřům na bříškách jsem musel změnit běžecký styl na paty a v podstatě se „odkolébávat“ ze zadní části nohy – paty po kraji ke špičkám, prostě úplně obrácený směr došlapu. Minimalistická podrážka V FF je ale pro tento styl běhu naprosto nevhodná. Ok, pět kilometrů a budu „v háji“, přeci tu nezůstanu stát a pěšky ještě nechci jít. Zvolnil jsem hodně tempo a začal cupitat „po patách“.

Dojel mě jeden známý na kole a pět kilometrů při rozhovoru s ním mi uteklo dost rychle, přeci jenom musíte u kola běžet mnohem rychleji, ale byl to na jednu stranu pech. Ubylo mi dost sil. Měl jsem hroznou žízeň, už nešlo polykat ani slyny, prostě se už netvořily a slunce na cyklostezce žhnulo a žhnulo. Já snad z toho budu mít úžeh, jsem na poušti?! Známý mi sice nabízel svůj jonťák, ale ze skromnosti a slušnosti jsem odmítl, prostě to nějak dopajdám. Poradil mi aspoň, že bych si mohl trošku zvlažit hlavu v nedalekém potůčku, což jsem po čase udělal. Rozloučili jsme se a já zase pajdal sám.

Jazykem jsem si olizoval rty, ale byl (ten jazyk!) hrozně suchý a cítil jsem jen slaný pot. Fuj, to je odporné! Už ani to nezabírá. Když máte puchýře, problémový běžecký styl přes patu ve V FF a k tomu jste strašne moc dehydrovaní, tak si sáhnete na dno svých sil. Poslední tři kilometry se mi snad chtělo i brečet, protože jsem musel chvílemi jít i sto metrů a pak zase cupitat padesát sto metrů a zase jít. Jsem to ale srab. Dal jsem takhle dva kilometry, dva kilometry vůle, s během to nemělo už vůbec nic společného, doběhla mě mladá holčička a cupitala si to krásným pohodovým tempem, které jsem jí mohl jen závidět, a také jsem záviděl. Předběhla mě jako nic. Zkusil jsem zase běžet, ale puchýře na bříškách a paty se začaly už dost ozývat, musel jsem jít zase pěšky. Poslední půl kilometr domů jsem už jen šel, naprosto bez síly, bez slin, dehydrovaný na nejvyšší možnou míru. Zkoušel jsem vyhledávat nějaký stíneček na své cestě, ale nikde nic nebylo. Safari.

Asfalt mi dával šeredně zabrat už i při chůzi. Díky dehydrataci jsem ztratil poslední zbytečky síly a jen jsem šel a šel. Zklamaný, se svěšenou hlavou. Á, támhle někdo jde a lízá zmrzlinu. Instinktivně jsem si olízl jazykem pot ze rtů, sliny jsem žádné stejně neměl, takže jsem je nemohl polknout, a v duchu si říkal, chci vodu, chci vodu, už je to sakra jen pár set metrů a při tom je to tak strašně daleko. Začalo mě tak trošku bolet v žaludku (to je z toho nejezení) a těžko jsem hlídal i samotnou koordinaci pohybu, motorika byla úplně „v čudu“. Uvidil jsem lavičku a sednul jsem si alespoň na půl minutky, abych uvolnil trochu nohy.

Tohle asi nepotřebuje žádný komentář, připadal jsem si stejně, možná i hůře.

Můj sladký domov byl už jen kousek, došel a doběhl jsem ho a doma v klidu vypil láhev 1,5 litrové minerální vody pomalu během pěti minut. Seděl jsem a nevěděl jsem, co se se mnou stalo. Byl jsem úplně vyřízený, silou vůle jsem se osprchoval, dal běžecké prádlo do pračky a šel si lehnout. Nohy jsem si namazal Niveou, abych se alespoň psychicky cítil trochu lépe. Po půl hodině ležení přišla zimnice. Začal jsem tak drkotat zubama pod peřinou, že mi to probudilo, konečky prstů jsem měl bílé, nedokrvovaly se. Užasle jsem se díval na ruce a začal je třít, nemělo to smysl.

Vstal jsem, zkoušel se zahřát a oblékl jsem si na sebe triko a bermudy. Nic nepomáhalo, na Internetu jsem si vyhledal, že to chce energii – cukry. Doporučovaly nějaký energetický proteinový nápoj, který jsem bohužel neměl nebo sladký čaj. Ok, to je to pravé! Udělal jsem si sladký čaj a snědl poslední sladkou sušenku. Během několika minut se mi po vypití hrníčku čaje udělalo lépe, zimnice pomalu odcházela, ruce se mi prokrvily. Chtělo to ale ještě hodně čaje, takže jsem nemeškal a udělal si celou termosku čaje. Puchýře cítím, nohy ani ne – to je paradox, žádné křeče, žádné bolení stehen či lýtek, jen trošku pravá šlacha u kolene. Jinak jako kdybych neběžel. Asi si trošku více fandím, ale je to tak, v tomhle jsou V FF naprosto úžasné, prostě svaly mi z nich při běhnu nebolí, anebo mám lehce natrénováno z cyklistiky. Bůh ví.

Dostal jsem šílený hlad, celý den jsem toho moc nejedl, a snědl jsem pět krajíců chleba se sýrem a šunkou, s romadůžkem a s česnekem. Puchýře jsou plné vody, uvidím, jestli si je propíchnu nebo ne, asi jo, ale nějak to zatím neřeším. Relaxuji a odpočívám, protože dnešní puchýřový běh, dehydratace a zimnice byly výjimečné, v podstatě to byla krásná běžecká zeď jako u maratonu na třicátém pátém kilometru, nikdy jsem ještě takhle daleko neběžel, ale něco takového to určitě bude, moje poslední tři kilometry třicítky byly brutální a stály mě více sil než předchozích 27 kilometrů. Rád na ně zapomenu, i když to asi nepůjde. Negativní, ale jedinečný zážitek, to se zapomenout nedáí, možná proto jsem blázen, pro ty extrémní pocity, pro ty to dělám a nedám si pořád říci. Příště si vezmu s sebou peníze, dvacet kilometrů bez vody jde, třicítka už je „konečná“! Alespoň nějaká zkušenost. Dnes jsem se „ukončil“ opravdu skvěle.

Výběr kola není vůbec jednoduchý

Dlouho jsem přemýšlel o tom, že si jednou koupím pěkné horské kolo, ale pořád jsem se neodhodlal k tomu, abych tuto myšlenku uskutečnil. Důvodem byl malý nájezd kilometrů za rok a s horským kolem do 15 000,- Kč jsem se nemohl smířit. Chtěl jsem úplně jinou „ligu“ v nejlepším poměru cena/výkon/váha. Hlodalo mě svědomí, všichni mí přátelé mají povětšinou horské či trekkingové/crossové kolo, a tak jsem byl se svou silničkou odkázán jen pro kvalitní asfaltové či betonové cesty a ježděním o samotě, bez přátel. O výjezdu do terénu jsem mohl jen snít. To se teď ale změnilo, především díky tomu, že kolo se mi stalo zároveň dopravním prostředkem po Praze.

Za půl roky cesty bádání, vybírání a přemítání jsem si konečně vybral důstojného „bajka“, ale vůbec to nebyla jednoduchá záležitost. Můj požadavek na kolo byl především o váze a rychlosti, což horské kolo „za rozumnou cenu“ nesplňuje, proto jsem se vydal do mnoha cykloservisů a začal se ptát. Bohužel dostal jsem spousty různorodých odpovědí, na které vyvstanuly další otázky a já se začal ztrácet, protože výběr kola se mi nezačal zúžovat, ale rozšiřovat a v tomto segmentu jsem naprostý laik.

Od prodejců jsem dostával různé otázky, na které jsem po nastudování několika materiálů na Internetu dával podobné odpovědi, a tady je Vám v ucelené podobě nabízím:

1) Po jakém povrchu budete jezdit a kolik kilometrů najedete za rok?

Budu jezdit do práce a z práce především po stezce, asfaltu, dlažebních kostkách, pokud možno celoročně, občas chci jezdit do terénu do lesa (lesní cesty, louky), takže v podstatě univerzální využití, všehochuť. Očekám ale, že 70 % až 90 % bude po asfaltu, zbytek bude terén. Před tím jsem jezdil málo, momentálně očekávám roční nájezd kolem cca 5000 km.

2) Jaký typ kola byste chtěl?

Chtěl bych pravděpodobně treka/crosse, protože je za zajímavou cenu, má úzké pláště, pojede tudíž rychleji než horské kolo. Cena do 30 000,- Kč. Líbí se mi německá značka Cube a jejich crossová kola.

3) Proč nechcete horské kolo?

Myslím si, že cross bude rychlejší, cenová relace horských kol, které se mi líbí, jsou minimálně o 10 000,- Kč výše. Jsem limitován cenou.

Ale jak je to ve skutečnosti? Horské kolo může být rychlejší než trekkové/crossové, záleží na obutí. Pokud dáte na horské kolo tzv. slim (úzké) pláště, máte z horského kola v podstatě trekkingové, a zároveň univerzálnější využití kola, protože jej v případě potřeby přezujete na silnější pláště a vyrazíte v pohodě do terénu. Pokud nechcete přehazovat pláště, můžete si dokoupit další dvě samostatná kola, ale kdo by to vlastně dělal, nebo ne?

Dnešní crossová kola jsou vpředu vždy odpružená, vzadu žádnou odpruženou vidlici nemají. U horských kol existují dva typy odpružení, buď pouze přední odpružení, tzv. hardtail, anebo celoodpružené (vpředu i vzadu), tzv. full, přičemž zadní odpružení vidlice může mít několik variant uložení podle pozice pružiny a rámu (zjednodušeně se dá říci, „téměř vodorovné nebo svislé“ zadní odpružení).

Kolem 30 000,- Kč se dá sehnat kvalitní crossové kolo, u horského kola by to chtělo kolem 40 000,- Kč, což se mi zrovna dávat nechtělo. A to se bavíme o horském kole typu hardtail, tedy „jen“ s pohyblivou přední vidlicí. Celoodpružené horské kolo díky nižší váže vyžaduje ještě o něco více peněz, a to jsme už na cenovce okolo 50000,- Kč a více. Pokud bych takové kolo chtěl, byl mi doporučen zimní výprodej zásob, kdy se dají sehnat mnohdy taková kola i za třetinovou cenu od té původní. Ale já tak dlouho čekat ve finále nechtěl!

Celoodpružené horské kolo se hodí dobře na krkolomné sjezdy a výjezdy v těžkém terénu, mnohým jezdcům nevyhovuje, že se s nimi „sedlo houpe“ a mají raději hardtail, tedy horské kolo s odpruženou přední vidlicí, které má v podobné cenové relaci lepší komponenty než full a je hlavně lehčí, obvykle o cca 1 kg a více. Hardtail se tudíž hodí spíše do méně těžkého terénu, člověk si s ním asi tolik nedovolí, jak s celoodpruženým horským kolem v těžkém terénu, ale z pohledu využití kola po asfaltových cestách, lesních loukách bude vhodnější hardtail než full a zároveň bude hardtail i rychlejší, pokud se nebavíme o vrcholných modelech.

Krosové kolo jsem chtěl maximálně do 12 kg váhy a výběr z různých typů značek byl celkem jednoduchý, většinou to byl nejvyšší nebo druhý nejvyšší model z této řady, ať už se jedná např. o Author, Cube, Ghost, Focus, Merida, Pells, Scott, Spyder, Trek apod. Byl jsem samozřejmě limotován cenou, komponenty byly vesměs totožné, někde byla lepší vidlice, jinde zase přehazovačka, nebo brzdy, rám byl vždy hliníkový, karbon byl v úplně jiné cenové relaci.

Nevím, jak vy, ale já se s postupem času začal v takovém přehledu tak trochu ztrácet. A to jsem se nedostal k samotným vidlicím. Občas jsem si v tom cyklosportu připadal, že na mě mluví cizím jazykem, zvláště když se mluvilo o „foxových vidlicích“ (co má liška společeného s koly?), tak jsem asi koukal dost divně, a přemýšlel jsem, jestli si ze mě někdo nedělá srandu, když ví, že tomu moc nerozumím. :) Prodejci mluvili o tom, že existují horská kola s velkými ráfky, 29″, které mají lepší průchodnost terénem a budou i rychlejší. A když jsem se dozvěděl, že dnešní horská kola mají i 30 převodů, byl jsem jako Alenka v říši divů. A nejtěžší kalibr a úder přišel tehdy, když se mi jeden prodejce začal ptát, po jaké to přesně trase jezdím, když chci pořád tu rychlost a myslím si, že dnešní horská kola jezdí pomalu. Mám silniční kolo 15 let staré, těžké, s hladkými 2 cm plášti (maximum, které jde do silniční vidlice mého kola dát) kvůli dlažebním kostkám, abych co nejvíce minimalizoval, že na nich někde „spadnu“, zvlášť když mám ještě nášlapy. Prodejce má poměrně nového horského „bajka“ s 4 cm teréními plášti a z 90 % jezdí shodnou trasu jako já. Se závodkou to zvládnu za 46 až 50 minut, on to zvládne za 40 až 45 minut, kdyby jel na krev, s menšími plášti, tak možná i za 35 minut. Tak tomu říkám masakr a zcela to změnilo můj komplexní náhled na dnešní horská kola. Technika jde prostě neustále dopředu a já se svým silničním kolem, závodkou, jsem bohužel už na limitu, rychleji mi to nepojede a zbytečně se dřu, kolo je těžké. Sice jsem dost rychlý na asfaltové stezce, ale jakmile přijde dlažba, horší povrch asfaltu, ztrácím zatraceně rychle rychlost díky příliš úzkým plášťům, zpomaluji, zatímco horské kolo jede „v klidu“ dál, o kopcích ani nemluvě.

Byl jsem pořád přesto odhodlán jít do crossového kola (z finančních důvodů), ale několik známých, pak i prodejců mě tak nahlodalo, že ve finále jsem zvolil klasické horské kolo typu hardtail s kvalitními komponenty, které váží 11,5 kg bez šlapek, blatníků a dalších nezbytností pro celoroční využití kola, které se mi stane, jak tréninkovým partnerem, tak i cestovním prostředkem po Praze při mých cestách necestách do práce a z práce nejen po „vltavské stezce“ a ještě za poměrně přijatelnou cenu v rámci daného segmentu. Zbývá mi ještě dokoupit nášlapy, tretry, počítač, blatníky, helmu, popř. světla a užší pláště a mohu vyrazit konečně do akce. A už ne jen po asfaltu, konečně také můžu do lesa, hurá, daleko od aut a relativně od lidí, pojedu si v klidu, budu slyšet jen můj dech a mp3 přehrávač; co Vám budu povídat, otevírá se mi nová úroveň mých jízdních zážitků plná adrenalinu a endorfínů a toužím si ji vychutnat a v neposlední řadě, mohu začít jezdit s přáteli!

Bikily LS a první běh

Dnes jsem konečně zašel do prodejny Rejoice v Klatovech, abych si mohl vyzkoušet a koupit Vibram FiveFingers Bikila LS, nové bikily s tkaničkami pro rok 2011. Ano, ta zpráva mě srdečně zasáhla a jsem rád, že nové FiveFingers (pětiprsťáky) dorazily do klatovské Rejoice a jsou i na Internetu. Ta pražská totiž na mě neuděla co se týče obchodního jednání a vstřícnosti k zákazníkovi vůbec dobrý dojem, dodnes to nechápu, ale asi je to lidmi a obecně vztahy ve společnosti, kdy morálka, etika ustupuje honbě za penězmi za každou cenu. "Rijojku" v Klatovech nejen pro nákup pětiprsťáků všem doporučuji.

Barevné provedení černá/šedá/zelená bylo jediné, takže jsem nemusel řešit, co budu chtít za barvu. Rozhodně bota ve skutečnosti vypadá více než dobře, je prostě nádherná. Pan Matějka byl velmi úslužný a nechal mi dlouho vybírat mezi různými velikostmi těchto bot. Zaujaly mě na Internetu rovněž modely Komodo a Treksport, které by se hodily k běhu, ale po pečlivém zvážení, otestování a vyzkoušení jsem se jednoznačně rozhodl pro svůj už dříve favorizovaný model nových Bikil LS.

Mé Vibram FiveFingers Bikila LS pro rok 2011

Zkoušel jsem dlouho, a to velikosti 40 (tu v podstatě omylem), 41 a 42. Hned ze začátku jsme zjistili, že mám pravou nohu o něco větší/silnější než levou. To byla komplikace. Procházel jsem se dlouho ve velikostech 41 a 42 a pořád si nemohl vybrat. Samozřejmě, že to rozhodla „pravá noha“ a vzal jsem větší velikost 42, včetně černých ponožek ToeToe. Při nandavání pětiprsťáků mě potěšil tkaničkový systém, který obdobně používá firma Salomon a hlavně rychlejší a pohodlnější nasazení bot na nohy. Jde Vám to mnohem lépe než u klasických Bikil, i když časem se podle mě boty přizpůsobí Vašim nohám (možná opačně) a „zavazování“ staršího modelu bikil Vám půjde i bez tkaničkového systému určitě rychle.

Ponožky ToeToe

V kamenném obchodu jsem byl s panem Matějkou hodně dlouho a měl jsem možnost si při zkoušení a testování modelů s ním promluvit o řadě věcí a dost se i dozvědět. Pan Matějka se mi například přiznal, že koketuje dokonce s myšlenkou zorganizovat běžecký závod. Proč ne?! Informoval mě o zajímavé stránce, kde se píše jenom a jenom o botách, vřele doporučuji, pokud umíte anglický jazyk nebo použijte překladač.

Doporučil mi trik, abych zkusil v pětiprsťácích nejdříve chodit volně, bez utažení tkaniček, tak aby si moje deformované nohy a prsty postupně našly volná místečka v botkách nebotkách, zvykly si na správnou pozici a později je zavázal, spíše zatáhl. To jsem především opětovně provedl doma, když jsem v nich chtěl na chvíli vyběhnout a musím říci, že to opravdu funguje.

Pozdě odpoledne kolem půl páté jsem konečně vyběhl v nových botách a hodlal si dát tak těch pět šest kilometrů, jen abych to moc nepřehnal, ale znáte mě, dopadlo to zcela tradičně a já v úžasu a v opojení sázel jeden kilometr za druhým. Běh přes špičku mi šel nějak sám od sebe, připadal jsem si, jako bych se vznášel v reklamě na Redbull. Lýtka sice občas zabolela, ale toho jsem nedbal, smál jsem se na všechny na asfaltové stezce, na kolaře, chodce, bruslaře a běžel jsem pořád dál. Doběhnu ještě sem, no, ještě to zkusím až sem. Když jsem měl v nohách dvanáct kilometrů a párkrát prožil i nepříjemné stavy nohou, přeci jenom nohy nejsou zvyklé na tak dlouhý běžecký styl přes špičku, čekala mě cesta zpět. Jo, světe div se, já jsem si první den v Bikilách rovnou naložil 24 kilometrů a uběhnul takový malý půl maratónek. Jsem prostě blázen, ale nešlo to jinak, protože takovou radostnou eufórii, která trvá delší čas, jsem při běhání dlouho neměl. Náramně jsem si to užíval a pro jistotu i prodlužoval. Hlavně pomalu a jistě.

Nebudu předbíhat, cesta zpátky nebyla tak „usměvavá“ a únava na sebe nenechala dlouho čekat. Běžecký styl přes špičku je moc fajn, ale 24 kilometrů je i pro mě tučné sousto. Dlouho jsem neběhal a o běžecké kondici se zimy si můžu jen zdát, od pasu dolů celkem fajn, nahoře už je to horší, mám moc kil. Dopotácel jsem se po asi dvou až dvou a půl hodinovém běhu konečně domů a mohl si dát s úlevou pořádnou sprchu.

Lýtka mě bolí jako pes, trošku cítím i pravou patu, jak jsem při zpátečním běhu už nemohl a pomáhal si patama, ale pocitově se cítím, že zítra si to mohu klidně zopakovat. Pro jistotu a vlastní uchlácholení jsem nohy namazal, tak uvidíme zítra, jak mi bude.

Při běhu jsem dýchal jinak a mnohem lehčeji a svaly na nohou mě bolí úplně jiné než z klasických běžeckých bot. Jsem nadopovaný endorfínama, natáhnul jsem se na chvíli po běhu, ale energie mám na rozdávání. Je to prostě nepopsatelný pocit a přeju každému z Vás, aby zažil něco podobného jako já. Dávejte si ale pozor na běžecký styl, opravdu to chce postupně a pomalu a ne tak zbrkle jako jsem to provedl já, ale moc jsem se na ty boty těšil, takže to určitě chápete, hlavně přeš špičku.

O dehydrataci bych neměl ani mluvit, samozřejmě, že jsem běžel celé ty dvě hodiny bez jediného loku vody, za to po běhu jsem vyprázdnil téměř láhev jemně perlivé vody, jakou jsem měl žízeň. Na těch stezkách mi chybí rychlá občerstvení jako na běžekých závodech, stánkový prodej by mě totiž jenom zdržoval. Nevíte, čím to je? :-)

Kamínky na cestách jsou rovněž nepříjemné, zvláště ty malé ostré, ale všechno jsem v pořádku překonal, pro má chodidla to byla opravdu tvrdá zkouška. Těším se, až zase vyběhnu...