Po dlouhé zimní běžecké sezóně jsem se rozhodl na chvíli pověsit běhání na hřebíček a začal jsem se věnovat opět cyklistice. Nevím, čím to bylo, ale prostě jsem to tak cítil. Nohy byly už unavené a bolavé z toho běhání po sněhu, asfaltu, ledu a tělo si říkalo o delší odpočinek. Občasné běhání „dvacítek“ do práce a z práce během zimní sezóny bylo sice pocitově docela super, ale už to chtělo nějakou změnu, a to cyklistickou.
Důvodem bylo jarní počasí a vyšší teploty v únoru, březnu a dubnu, které k vytáhnutí kola jen a jen nahrávaly. Ráno byla ještě zima a teploty často kolem plus minus nuly, ale odpoledne už bylo krásných deset stupňů. Bohužel to vyžadovalo kompromis ve stylu oblékání na kolo: ráno do práce jsem jezdil dost oblečený, aby mi nebyla zima – mám prostě rád teplo – a kvečeru, protože jsem měl obvykle naplněný batoh vším možným a nemožným, jsem jel stejně navlečený zpátky.
Lidé se občas otáčeli nebo se divně dívali, proč jezdím „v takovém teple“ oblečený jako na zimu, zvlášťě když jsem měl na sobě přes pusu i roušku, kterou jsem později vyměnil za kuklu Moira pod helmu. Ti lidé, co jsem pravidelně ráno na svých cestách potkával, se jen pousmáli a zdravili, věděli, že nejsem úplně sváteční jezdec, ale pracovní jako oni a že ráno je prostě ještě slušná zima. Já si toho moc ani nevšímal a odpolední návraty domů z práce jsem bral jako oddychovku, někdy jsem se kochal přírodou, jindy jsem to nevydržel a poslední úsek domů jsem trošku do toho šlápnul a zrychlil. Ráno do práce jsem to jezdil za cca tři čtvrtě hodiny, kvečeru za cca jednu hodinu. Tělo si plnými dávkami užívalo endorfínů a zážitků, obzvláště kvečeru za vyšších teplot, smál jsem se na všechny v podstatě jako malý kluk, co vidí pod Vánočním stromečkem pro sebe kupu dárků. Bohužel to nemohl nikdo vidět, když mám na sobě roušku a pak kuklu. Pamatuji si na první jízdu na kole venku, kolo bylo „vytuněné“, takže se mi jelo úplně samo, prostě nádherný pocit, rád na to vzpomínám ještě dnes a jsem velice překvapený, že ten zážitek neodezněl hned třeba po týdnu.
V minulém roce jsem skončil cyklistickou sezónu v zimě nehezkým pádem z kola a kolo potřebovalo na některých místech opravit, aby bylo opět bezpečné a plně funkční. Než jsem začal jezdit na kole, musel jsem si ho nechat odborně připravit, takže jsem párkrát navštívil cykloprodejnu a servis Rideko a při té příležitosti začal přemýšlet o novém kole. Bádal jsem asi tři týdny na Internetu a v různých katalozích cyklistických firem a nevím dodnes, zda mám uspokojivou odpověď na to, co chci. Vlastně já to vím přesně, ale potřeboval bych ve finále kola dvě, což z finančních důvodů momentálně nejde. Vidím to na krosové kolo – ideální do Prahy na cesty do práce/z práce a univerzálnější horské kolo typu hardtrail do pražských lesů a na Šumavu, první od firmy Cube, u druhého mám favoritů více (Focus, Haibike apod.), takže jsem ve fázi vyčkávání, v zimě ty kola určitě půjdou dolů, jak mě přesvědčoval prodejce a při tom se zmínil, že mi uniklo nové „zimní horské kolo“ s přijatelnou třetinovou cenou oproti původní. Stane se, měl jsem občas zaběhnout i do Rideka. Uvidíme, zda to bude stejné i tuto zimu a bude dostatek slev. Pravděpodobně mě čekají kola dvě, krosové koupit na jaře a na horské si počkat v zimě…
Moje nadšení mělo bohužel i své negativní stránky, protože jsem začal cyklistickou sezónu hodně brzo, rýma nenechala na sebe dlouho čekat, pořád jsem smrkal a tělu se rozhodně nelíbilo, že ráno jede v zimě a pozdě odpoledne, kvečeru jede zase v teple, výkyvy teplot byly velké. Pak se nám k tomu změnil ještě čas a hlava se začala hodně bránit. Najednou se mi objevila chuť na běhání, tělo si zastesklo, ale počasí tomu evidentně nepřálo. Řekl jsem si „ještě ne“. Znovu běhat jsem začal tedy až minulý týden.
Běhání je super, to víme, ale proč si to nezpříjemnit a neokořenit ještě jízdou na kole, tak jak jsem byl zvyklý to provozovat minulý rok. Ve čtvrtek 21. dubna jsem přijel z práce na kole, rychle jsem se převlékl a běžel lesem do Jíloviště a zpátky. No, byl to masakr, nohy si rychle vzpomněly, co je čeká, ale horní polovina těla trošku protestovala, především plíce a břicho. Jo, přibral jsem, to si musím říci, takže jsem se pomaličku sunul jak lokomotiva, ale rozhodl jsem se, že to nevzdám a do cíle (domů) jsem za jednu hodinu padesát minut konečně dorazil. Tentokrát jsem byl šťastný, že jsem na konci běhu.
Moje tělo ví, že ukládat si tuky pro strýčka Příhodu je zbytečné, protože příště ho čeká to samé a mohlo by začít znovu supět, a to nechce, zvláště když si zahrávám tak trošku i z dehydratací těla, ale jedno důkladné napití před během mu prostě musí stačit, minulou sezónu jsem to tak praktikoval i na dvacítku, tak dvanáctku v terénu musí vydržet také.
Ne, dělám si legraci, ale sluníčko, málo vody a euforie udělaly své a vzdálenost, která mi minulou sezónu nedělala problémy při velkých vedrech, opravdu piju jen před během, mě tentokrát dostala. Doběhl jsem, to ano, ale ten čas díky dehydrataci mluví jasně. Kdybych si dal šest kilometrů, udělal bych líp, ale to bych nebyl já, trasa běhu do Jíloviště skrz les je prostě nádherná a nenechá Vás jen tak s myšlenkou, že prostě do toho Jíloviště nedoběhnete.
Bylo to první běhání po delší době, takže mi bude chvíli trvat než se do toho znovu dostanu, sice jsem týden před tím lehce běžel pět kilometrů se psem, ale to byl povrch asfalt, štěrk a téměř rovina, takže to šlo v pohodě. Abych si skutečně doplnil kombinaci tréninku kolo – běh, rozhodl jsem se vyjet si o tomto víkendu na bruslích do nedaleké vesničky, dvě třetiny trasy byly po stezce, poslední byla po silnici, kde ale moc aut nejezdí.
Problém ve finále nebyly ani brusle, ani silnice, protože trošku jsem se toho provozu bál, ale zpáteční kopce z té vesnice. Byl to sešup několikanásobný a adrenalin jsem měl hodně vysoko, stačila jedna větší díra v silnici a mohl jsem být někde rozpláclý, v jedné fázi se prostě nedalo nic dělat, než to „pustit“ a „modlit se“, protože myšlenka na brzdění by byla asi cestou do pekel. Ne, tenhle zážitek nechci znovu zažít a dosud přemýšlím, kde jsem sebral vůbec tu odvahu takové kopce sjet. Pravděpodobně za to může ten adrenalin. Pochopil jsem, že na tak velké rychlosti moje kolečkové brusle stavěné nejsou, vibrace z toho kopce při té rychlosti jsem pořádně cítil na celém chodidle a doufal jsem, že brusle vydrží. Vydržely!
První kopec dolů mě informoval o nové zkušenosti: vibrace v chodidlech. Je to hodně nepříjemné. U druhé části kopce jsem nespěchal, protože jela zrovna auta, takže jsem se rozhodl cca dvacet vteřin odpočinout, aby se mi už tolik nohy neklepaly a chodidla si od těch vibrací odpočinula. Bylo tu menší stoupání, takže jem si odpočinul. Před tím jsem vyzkoušel i styl brždění, který jakž takž fungoval, ale pryž už byla dost ogumovaná, jak jsem shledal, na nohu budu muset hodně tlačit rukou, aby brždění nějak fungovalo z následujícho klesání. Trošku jsem se toho bál… a bál jsem se oprávněně.
Nechal jsem projet auta, podíval se ještě pro jistotu, zda nejede žádné auto za mnou a že neslyším, spíše nevidím ani auto přede mnou, jak jsem tak mohl dohlédnout dolů (samozřejmě, že jsem měl na uších sluchátka a mp3 přehrávač v kapsičce od tříčtvrťáků, k tomu tričko a batoh na zádech a chrániče kolen, loktů, rukou).
Všechno kolem mě na chvíli utichlo (připadalo mi to jako zpomalené scény z Matrixu), díky bohu za ten adrenalin, a já se plně věnoval jízdě na bruslích. Je to paradox, ale neslyšel jsem ani hudbu v uších, jak jsem byl koncetrovaný na následující sjezd a nedovedu to pořádně pochopit, jak je to možné. Pomalu jsem se vrhnul do esíčkovitého prudkého klesání. Brzdil jsem do půli zatáčky, tlačil jsem na pravou nohu na špalík s pryží, pak už to nemělo smysl, protože se to šíleně rozjelo a mohl bych ztratit rovnováhu, přestal jem úplně brzdit a věnoval se koordinaci pohybů. Nemůže to být těžké, jeď jako na lyžích nebo na motorce, prostě se nakláněj! Těžké to opravdu nebylo, ale zjistil jsem, že tyhle kopce se prostě pomalu sjet nedají. Sakra. Nová zkušenost: ve větší rychlosti prostě musím jet v předklonu jako v klubíčku, když sjížďím na lyžích svah, protože brzdit roztaženýma rukama, trupem a mít postavu klasicky zvedlou nejde, to by byla cesta do pekel. Dobře, malinko se předkloním, nakláním se doleva, abych přenesl v zatáčce těžiště a mám zatáčku za sebou. Paráda! Jenže ono to jede mnohem rychleji (je to logické, jsem přeci v tzv. vajíčku, co se divím). Do očí a kolem nich se mi hrnou úplně slzy, jak mi ten vítr na ně „tlačí“, není ale čas to řešit a vůbec na to myslet. Vibrace, které citím v chodidlách, jsou dvojnásobné oproti minulému kopci. Je to způsobeno i tím, že asfalt není dokonalý a jsou tu různé malé prohlubně a rýhy. To mi nepřidává na dobrém pocitu z jízdy, ale už tu mám další problém. Zatáčka na opačnou stranu je přede mnou a jede to hodně rychle, dokonce to ještě zrychluje. Ježíši, snad to přežiju. Snažím se v té rychlosti „stát“ na bruslích co nejlehčeji, terén asfaltu není vůbec rovný a nerad bych vjel do nějaké díry, to by byl konec. Očima poměřuji travnatý příkop a stromy kolem klesající silnice, jestli to náhodou nemám rovnou zabalit a raději spadnout. Ne! To je blbý nápad. I kdybych se na ten pád připravil, špatně bych dopadnul. „Letím“ dál a druhou zatáčku mám za sebou. Kopec už tolik neklesá a já se mohu zvednout z vajíčka a pár vteřin si odpočinout. Předjíždí mě tři auta s nechápavými výrazy v očích spolujezdců. Já nechápu také, ale co mám dělat, už jsem nastoupil do vlaku, který se pořádně rozjel a nemohu jen tak vystoupit, jestli si nechci nabít pusu. Opět tlačím rukou na nohu a přibržďuji, počkám, zase tlačím na nohu a brzdím, je to takové jednoduché ABS a docela to funguje, opět popadám dech a odpočívám.
Přede mnou se otvírá úchvátný pohled na předposlední přímé závěrečné klesání. Tenhle kopec je nejprudší a já ani nechci přemýšlet, co mě čeká. O dírách a rýhách na silnici ani nepřemýšlím. Teď bych mohl ještě zkusit „padnout do příkopu“, nemám takovou rychlost jako v esíčku, nebolelo by to tolik, ale zrovna jede další auto. Nechávám ho předjet a svou šanci promarním, žádný příkop nebude. Nerad začínám předklon a jsem opět ve vajíčku. Ježíši, to je šílené. Jedu rychle jako na kole, jenže já jsem na bruslích s čtyřmi malými kolečky. Opět silný protivítr, přes slzy v očích toho chvílemi ani moc nevidím a jedu po paměti. Spatřuji pár rýh, děr a nerovností v asfaltu přede mnou, nedá se nic dělat, musím je projet, snažím se v té rychlosti nadlehčit, moc mi to nejde, rychlost je taková, že ani nezaznamenám, že tam nějaké díry byly. Frčím dál a srdce mi hrozně buší a zároveň se mi snad i svírá, je mi úzko, ale jsem už (nebo teprve?) v půli kopce. Musím vydržet. Vibrace v chodidlech nevnímám, řeším spíše koordinaci a díry na silnici, nic víc nestíhám, mozek nestíhá. Pořád v uších neslyším žádnou hudbu, ale ona ve skutečnosti hraje! Jak to? Kopec pomalu končí, zpomaluji a čeká mě poslední oproti těm minulým „pohodový“ kopec. Má jedno velké ALE na konci. Je tam totiž STOPka a pak je hned hodně frekventovaná hlavní silnice, kde jezdí auta dost rychle. Využívám své nabité zkušenosti jednoduchého ABS a vší silou s malými přestávkami tlačím na nohu na špalík, znovu a znovu, pochybuji, že tam vůbec nějaká pryž po těch kopcích je, neřeším to. Uvědomuji si, že mám po celou dobu sluchátka v uších a že mi v nich hraje hudba, konečně slyším nějakou hudbu. Jak to, že jsem ji před tím neslyšel? Neřeším to, koncentruji se dál na řízení.
Jsem v divné jezdecké pozici, předkloněný, levou nohu s bruslí mám vzadu, přední nohu mám natáhlou dopředu a tlačím oběma rukama na nohu nad kolenem, aby brusle se špalíkem více brzdila, snažím se i nazdvednout špičku brusle, kde je špalík, ale mohl bych ztratit rovnováhu, takže toho po chvíli nechám. Hlavu mám zvedlou, abych kontroloval očima povrch silnice. Mám radost, funguje to, ale pak se to zase rozjede. K tomu za sebou slyším další auto. Snažím se vypadat nenuceně, ale nejde to. Říkám si, že to snad neubrzdím, značka STOP se ke mně blíží, auto mě rychle předjede, ale tak blízko, že mám sto chutí mu od srdce něco říci. Zanadávám si jen pro sebe.
V poslední fázi kopce už tuším, že to prostě neubrzdím, ale já musím nějak zastavit a padat se mi nechce. Mozek mi začíná rychle znovu pracovat a já jsem sám udivený, jak dovedu vůbec v takové situaci ještě myslet. Ale je to výjimečný stav. Slyšel jsem, že ve vypjatých situacích dovede člověk podávat takové výkony, o kterých se mu za normální situace ani nezdá. Já jsem asi tohle prožíval právě teď.
Představte si silnici ve tvaru písmene T, já přijížím na bruslích z kopce z nejdelší nožičky písmene T, na konci je zmiňovaná značka STOP a musím nějak zastavit, jinak se dostanu na hlavní silnici, kde jezdí rychle auta. Až přijedu k bodu, kde se setkávají v písmenu T všechny silnice, potřebuji jet doleva.
Mozek to vyřešil za mě, během mžiku se mi to promítlo v hlavě. Jsem skoro u STOPky v bodě, kde se všechny silnice střetávají. Podívám se doprava, žádné auto, podívám se doleva, cyklista se chystá právě odbočovat z hlavní silnice směrem ke mně, rychle počítám vzdálenost mezi námi a rychlost, kterou jedu, OK, to by mohlo vyjít.
Bude to takto: podívám se za sebe, zda nejede za mnou nějaké auto, nejede, přejedu z levé strany silnice na pravou a vyjedu na té straně, kde mi teď jede cyklista. A dál pokračuji po té jeho straně, kterou cyklista přijel z hlavní silnice, nehledě na to, že hlavní silnice malinko stoupá, takže mě to přibržďuje. No, nemám štěstí!?
Cyklista odbočuje, kouká na mě trošku nechápavě a zároveň i se zájmem, co se chystám dělat, protože pomalu najíždím doprostřed silnice, znovu a znovu „abskuji“ (tlačím rukama, co se dá) a jedu směrem k němu, míjíme se o cca dva metry (nemám čas ani chuť řešit, co si o mě myslí) a já dál pokračuji po jeho straně, rychle zatočím doleva a jsem na hlavní silnici na straně, kterou přijel cyklista. Žádné auto. Mám to za sebou. Hrozně jsem si oddychl. Ještě se rychle dostat z této silnice na vedlejší, která je po padesáti metrech na pravé straně a jsem úplně v pohodě.
Na bruslích se má jezdit správně na straně, na které má jít chodec, takže jsem na správné straně, přejedu po čase silnici na druhou stranu, dostávám se na vedlejší silnici a jsem na stezce. Všechno dobře dopadlo, ale řeknu Vám, znovu to zažít tedy nechci a ani Vám to neradím. Tak tomuhle říkám zážitek na celý život a patnáct kilometrů v bruslích, na které nikdy nezapomenu.
 |
| Moje brusle K2 Moto |
